Bulvár

Opravdu těžké rozhodnutí

 


Moji rodiče naštěstí sdíleli moji lásku ke zvířatům, a tak jsme postupně (a často i současně) opečovávali několik koček, pudlíka, morčata a křečka.

Svůj vztah ke zvířatům jsem si odnesla do dospělosti. A tak když jsem začala žít se svým nynějším manželem, rozhodli jsme se pro štěňátko. Vybírali jsem, vybírali, až jsme přebrali. Jenže to jsme tehdy ještě zdaleka netušili.

Domů jsme si přivezli černé nádherně zmačkané štěňátko šarpeje, no něco úžasného. Pořizovací cena nebyla nízká, dokonce jsme to nějaký čas spláceli, takový pejsek na leasing. Fenka dostala jméno Heidinka a my jsme si ji okamžitě zamilovali, i pro její úžasnou povahu. Nepoznala jsem hodnějšího, ovšem ani flegmatičtějšího psa. Byla od malička čistotná a hrozně trpělivá. Pokud to šlo, brali jsme ji všude s sebou, byla hrozně přizpůsobivá. Když musela zůstat doma, myslím, že celý den prospala. Po našem návratu v klidu vstala, protáhla se, přivítala se s námi (ovšem nijak bouřlivě, to neměla v povaze) a beze spěchu se šla vyvenčit. Bylo to naše zlatíčko.

Pochvalovali jsme si, jak jsem dobře vybrali. Ale po čase nastaly problémy - zdravotní. Obrácené oční víčko, které dráždilo rohovku, spravila jednoduchá operace. Pak se ale začala úporně drbat, na kůži měla vydřená krvavá ložiska a nám nastal nekonečný kolotoč návštěv veterinárních ordinací. Po sérii speciálních vyšetření byla diagnostikována závažná kožní choroba a nařízena léčba. Zakoupené léky, masti, speciální šampóny a k tomu ta nejkvalitnější strava přinášely ovšem jen dočasné (nikdy trvalé) úspěchy. V horším stadiu choroby (několikrát do roka) bylo třeba pejska zcela ostříhat, denně (!) koupat a mazat, mazat, mazat. Nutno říct, že zlatíčko Heidinka vše trpělivě snášela, jen tu vanu moc nemilovala.

Trpěli jsme ale i my. Péče o pejska byla časově náročná, ale dala se zvládnout. Pominu i finanční stránku věci. Byt se  nám ale plnil výpary z mastiček i z nemocné kůže, která se odlupovala tu v šupinách, tu v cárech. Manželovi se rozjela alergie, o které jsme se domnívali, že je pouze pylová. Není divu, na alergeny z postižené kůže byl veškerý úklid krátký. Do toho se nám narodila dcerka. V obavách o manželovo i dceřino zdraví s možným dědičným zatížením po tatínkovi jsme začali řešit, co dál.

Zkoušeli jsme pejska darovat, ale kdo by chtěl nemocné zvíře. Nakonec jsme dospěli k jednomu z nejtěžších rozhodnutí v našem životě. Nechali jsme ji uspat, u známého veterináře, ne v ordinaci, ale venku, bez stresu. Obrečeli jsme to oba. Odvezli jsme si ji a pohřbili. Dlouho jsme se s tím srovnávali, ale dnes po čtyřech letech už vím, že to tak bylo dobře.


Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se dcerka za Heidinkou poprvé rozlezla. Holčičce je teď pět, je zdravá a domáhá se zvířátka.
 

Všechny milovníky zvířat zdraví

   
04.05.2005 - Společnost - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. [5] r1911 [*]

    Smutné, moc smutné.
    Tomu našemu hafanovi bylo včera pět let, takže měl vlastěn narozeniny.

    superkarma: 0 04.05.2005, 12:49:50
  2. avatar
    [3] murena [*]

    Hmm,muselo být velmi těžké rozhodnutí a velmi těžké období po smrti fenečky.Vůbec si neumím představit,že jednou to rozhodnutí budu muset také udělat u svého psího kamaráda ...

    superkarma: 0 04.05.2005, 11:49:32
  3. avatar
    [1] kubikm [*]

    něco podobného měli známí s peskem...až nový zvěrokékař zjistil, že má pes vadu, že musí bezlepkovou dietu...vše se okamžitě, do měsíce, vyřešilo...pes má spec. stravu a je naprosto OK

    superkarma: 0 04.05.2005, 11:45:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme