No paráda, ještě mi začnou otejkat nohy... „raduju se“ a pečlivě si přejíždím rukou po kotníku. Tak je to voteklý nebo ne? Zvednu se a přejdu pár desítek centimetrů z koupelny k počítači (v našem bytě to netrvá dlouho). Do okýnka pana Googla vepíšu heslo Otoky v těhotenství a už se to na mě směje... Vysoký tlak, bílkovina, preeklampsie, hospitalizace, předčasný porod, nedonošenec, slepota. Asi se moc pozoruju, řeknu si nakonec, a od počítače se bezpečně vzdálím. A tak je to teď se vším.

Třeba obyčejná rýma a bolest v krku, taková banalita. Ale diskriminace budoucích matek je nezměrná! Stojím u skříňky s léky a přemítám: Brát nebo nebrat? Nakonec mě přemůže zodpovědnost a ráno se navštívím praktickou lékařku za účelem zvážení rizika a přínosu užívání léků v těhotenství.

Očividně hodně nastuzená lékařka mi za třicet korun sdělí, že sama s virózou bojuje už měsíc. „Tak zkuste třeba kloktat sůl a na krk si dejte priessnitz“. Aha. Vážně neexistuje vůbec žádný lék, který by mi ulevil bez následků? Ale ano. „Jedině homeopatika,“ krčí rameny lékarnice a nechtíc tak potvrzuje moji domněnku, že tyhle „léky“ mají nula procent účinných látek. S díky odmítám...

 

Ultrazvuk, 12. týdenA jak to vlastně všechno začalo? Na počátku byl Stvořitel. Ne. Na počátku byla svatba. Až pak přišel Stvořitel a jednoduchá domluva, že už bychom si nemuseli dávat tolik pozor. Když už to máme posvěcený ouřadem. Ono to stejně nepůjde hned... na svou obranu musím podotknout, že ve zkušební době v novém zaměstnání jsem opravdu otěhotnění neplánovala. Ale zasáhly hyperkativní spermie Stvořitele a bylo vymalováno.

Když jsem si o měsíc později jen tak z plezíru dělala těhotenský test (protože tejden tam, tejden sem, nebyla u mě žádná míra), myslela jsem, že mě trefí šlak. S papírkem v roztřesených rukou jsem přešla pár desítek centimetrů z koupelny k sedačce (u nás v bytě je všechno hrozně blízko), na které seděl čtoucí Stvořitel a pravou rukou si mimoděk v trenkách rovnal nástroj pomsty. „Co je? Probíjí nám zásuvka?“ zeptal se znepokojeně, když na mě spočinul zrakem. Natáhla jsem k němu ruku s papírkem. Nic. „Jsou tam dvě čárky,“ podala jsem vysvětlující komentář. Pořád nic (většina chlapů totiž bez ohledu na vzdělání nemá ani páru o tom, jak funguje těhotenský test). „Jsem těhotná.“ No konečně mu to docvaklo!

 

A teď ty pocity: nečekala jsem to, nesnila jsem o tom, jen nám to přišlo jako dobrý nápad. Malý děti mi víc vadily, než aby mě uváděly v němý úžas nad zázrakem života. To už sice delší dobu není pravda, ale být matkou je pro mě ještě pořád nepředstavitelná věc. Ale snažím se s ní snad celkem úspěšně zototožnit už pátý měsíc, co je (zatím bezpohlavní) Pan Miminko nitroděložně přítomen. Někdy se dojímám, někdy mě přepadají obavy z toho, co všechno se může stát. Od martyria porodu, dětských nemocí a úrazů, jeho či její pubertu až po fantazii, koho si proboha přivede jednou domů.

Občas se přistihnu, jak pozoruju mladé dospívající se všemi těmi dredy, připínáčky v obličeji a s lahví alkoholu v ruce a říkám si: Co když z něj bude něco takovýho?!

Takže se asi opravdu pomalu stávám matkou. Ale na svoje dospívání si pořád ještě pamatuju. Tedy... zatím.

 

P.S. A Stvořitel se prý moc těší. Koneckonců zanedlouho nás čeká „velký“ ultrazvuk, kterého se zúčastníme všichni tři. To bude slziček ;o)

Reklama