Dobrý den, paní redaktorko a pravdymilovné Ženy-in!

Odrostla jsem dětským bačkorkám a vyrůstám z dívčích střevíců. Možná ty poslední, které si na sebe obuji, budou na letošní maturitní ples. Po maturitě bych měla být dospělá. Kdykoliv se představím v roli dospělé, odpovědné osoby, otáčím svoje vzpomínky do dětství.

Jako jedináček jsem doma držela všechny trumfy v ruce jenom Já. Nebylo mi dopřáno se hádat. Všechno bylo jenom moje. Mámina ruka byla vždy připravena mě chytnout i pohladit. Každé moje přání, byť nevyslovené, bylo někdy splněno. Kdykoliv jsem pátrala, jak mohli tušit, že právě to či ono chci, odpověděl můj táta: "Umím číst myšlenky, a vím, co budeš dělat třeba i za chvilku." Tato slova mi říkal už jako hodně malé, když jsem se nedívala přímo do očí, ale sklopila svůj zrak k zemi. Pochopitelně, dnes vím, že věděl, že jsem v koncích a budu lhát. Dětské průšvihy a lži jsou totiž velice průhledné, a dospělí většinou předem vědí, jak se bude vymyšlený příběh vyvíjet. Proto mohl vždy velkoryse poznamenat: "Lžeš, a já vím, jak to je." Když jsem se otázala, jak to může vědět, odpověděl, že umí číst co si myslím, tak ať mu nelžu, a řeknu jak to bylo doopravdy.

K smrti nesnášel lhaní a vymýšlení, uměl ale pochopit a odpustit vše, co jsem provedla. Stejně jako jsem věřila na Ježíška, věřila jsem dlouhou dobu i na tátovo čtení myšlenek. Rozbila jsem mnoho krásných hraček, ale nikdo se nezlobil, když jsem řekla pravdu. S odstupem času mohu konstatovat,  že tátova taktika byla blahodárným lékem s účinkem na  celé dětství. Nebyla jsem příliš tiché dítě, a kdejakou lumpárničku ve škole s rozbitým zrcadlem na toaletě či zlomenou deskou na stole jsem si většinou i autorizovala. Nikdy mi ale nedělalo problém, byť se sklopeným zrakem, říct samotnému řediteli školy, že jsem to opravdu já, kdo za tím stojí. Vždy jsem měla před očima slova svého táty. Pravda, vynadal mi, ale nikdy ne za to, že jsem lhala.

V době prvních lásek, s nimiž táta jako každý správný táta nikdy nebude souhlasit, mě ani ve snu nenapadlo vymyslet si, že jdu jinam, když jsem měla sraz s Martinem. Řekl mi svůj názor, pak chtěl slyšet i můj, pak pokrčil rameny a zeptal se, kdy se vrátím.
Na gymnáziu, které letos končím, bylo více příležitostí užívat si volnosti, a tak jsem chtěla rozšířit okruh svých zájmů. Tolik věcí jsem chtěla zkusit, jako třeba být tři dny u kamarádky, přespat u kluka až do rána, ale nic se neslučovalo se zájmem mých rodičů. Někdy jsem šla za mámou (neboť ta dopředu tátu připravila na to, co zamýšlím), a popravdě jí řekla, jaké mám přání. Při odchodu jsem poznamenala: "Tak já zítra přijdu!", a vše bylo OK.

Dodnes nemohu odpustit obvinění mojí jinak hodné tetě. Jakou malou mě podezírala, že jsem jí pomalovala fixou džíny. Byla jsem tehdy u babičky, za níž přijela i ona. Za chvíli mi nadávala, že jediný, kdo je mohl vzadu počmárat, jsem já. Dušovala jsem se, brečela, že jsem to opravdu nebyla. Mnohokrát jsem o tom přemýšlela. Mohla si ve vlaku sednout na nějaké čmáranice, které se jí otiskly na džíny. Všimla si toho až u babičky, a jediná podezřelá  jsem byla já. Ona - coby soudkyně - mě totálně odsoudila, a bez důkazů.

Tekly mi slzy lítostí jako nikdy předtím. Když se po týdnu příběh znovu rozebíral u rodinné sešlosti, můj táta, který se málokdy zastane, neboť, jak říká: "ví své", řekl přede všemi jako Bůh: "Ať je to jakkoliv, Bára to nebyla. Za to dám ruku do ohně. Kdyby byla, tak už by se dávno přiznala."
Vím o sobě, že jsem rozmazlená, drzá a hubatá, a mnohdy líná, ale opravdu nelžu. A tobě, táto, nikdy nezapomenu, že mi umíš číst myšlenky, které se nebojíš říct, když přijde do tuhého, i nahlas. Opravdu jsem ty džíny tenkrát nepomalovala!

Krásný víkend bez lží Vám přeje Bajinka


Milá Báro, úplně jste mě dojala. Přísný, ale spravedlivý táta, který umí číst myšlenky, a dcera, která do dokáže ocenit... Není to pěkné?



Reklama