Reklama

 Musela jsem v 18. týdnu těhotenství podstoupit interrupci.

Důvodem byly špatné výsledky genetických testů.
Bylo to hrozné, nikomu bych podobnou zkušenost nepřála. Možná si řeknete, to je toho - já byla také na interrupci, ale v tomto stadiu těhotenství je nutné plod vypudit z těla přirozenou cestou. Vše se tedy až příliš podobá porodu, který je vyvoláván injekcemi.
Pokud již před tímto zákrokem cítíte pohyby, jsou vaše city, pocity a prožitky chvílemi opravdu nesnesitelné.

Tím vším se mnou samozřejmě procházel můj manžel.
On byl také velmi smutný, že toto miminko, pro které jsme měli jméno a kvůli kterému jsme začali měnit naše životy, se bohužel nemůže narodit. Byla jsem ve velmi podivném stavu. Mozek těžce vstřebával nevyhnutelné skutečnosti, a kromě toho na mne působily ještě hormony, které gravidní tělo vylučuje. Ve finále se ve mně něco příčilo a nedá se říci, že bych příliš spolupracovala..

Celé minuty, hodiny a dny strávené nejen v nemocnici, byl u mě manžel. Držel mě za ruku a tvářil se, že není zase až tak smutný.  Nemohla jsem totiž vidět, jak on trpí kvůli tomu, že se v mém těle nepovedlo zrodit zdravé dítě, a tudíž, že jsem zklamala..
Teď s odsupem času se mi tato slova zdají přehnaná, místy nesmyslná, ale skutečně se za této situace v mysli odehrávají různé věci.

Držel mě tedy hodiny za ruku u zbytečných bolestí, které mi přivodily injekce a následné kontrakce. Viděla jsem po dlouhé době zase v jeho očích ten bezmocný strach, který ho provázel při porodu našeho prvního dítěte. Ano, máme již jedno zlatíčko doma, a to také bylo středem naší útěchy.

Když bylo vše za mnou, vydržela jsem v nemocnici jen nezbytně nutnou dobu a manžel si mě odvezl. Teď na mě teprve čekalo se se vším opravdu vypořádat.

Změny nálad, náhlý pláč, malá trpělivost s dcerou, výčitky a hrozný smutek - to vše mě doprovázelo první dny téměř neustále.

Moc mi pomáhala společnost manžela a dcery. Objímala jsem je dlouhé minuty a cítila, jak je potřebuji.

Trávila jsem jen v jejich společnosti další dny a manžel se mnou měl ohromnou trpělivost. Programy plynoucích dní se řídily dle mých nálad a dispozic. Koupili jsme spoustu zbytečnosti, jezdili jsme na výlety, naplánovali jsme dovolenou...

Zhruba po týdnu jsem začala gruntovat a rekonstruovat byt.
Musela jsem něco dělat a začala jsem vymýšlet spoustu malých přeměn bytu.
Manžel se chopil vrtaček, jezdil pro materiál, poslouchal na slovo. 

 

Snažil se mi být oporou, a to se mu podařilo.
Cítím ho vedle sebe jako pevný sloup, o který se teď a kdykoliv v budoucnu můžu opřít plnou vahou.

Ale nejen to.
Snaží se mi dělat  malé radosti a příjemnosti. Díky němu si uvědomuji, kolik jich na světě je.
Ale největší z nich je stejně  láska.