Reklama

 

Bohužel nepatříme s mužem k lidem, kterým je dopřáno vlastní bydlení. O hypotéce si můžeme jen nechat zdát a o přidělení bytu stejně tak. Na městském úřadě nám řekli, že vzhledem k tomu, že nemáme děti, je šance na získání bytu skutečně mizivá.

 

Nezbývá tedy, než bydlet v jednom domě s mojí matkou.

Jistě, takových rodin žije nespočet a není na tom nic zvláštního.

 

Jenže moje matka se po tom, co ji opustil přítel, upnula k alkoholu. Není sice klasická alkoholička, nevysedává po hospodách a řádně dochází do zaměstnání, ale večer co večer si otevře lahvinku vína, či něčeho tvrdšího a pije a pije, dokud se nedostane do nálady, která jí evidentně dělá dobře, ale kterou já ze srdce nenávidím.

 

Matka, když se napije, je totiž strašně urýpaná, hádavá, protivná. Chce stále o něčem diskutovat, nejraději o politice, a nebo mému manželovi vytýká chyby, které se jí nelíbí.

Je jak kolovrátek, nedá se zastavit....

 

Pochopitelně máme s manželem vlastní ložnici, kam se před slovními útoky opilé matky můžeme schovat, ale není to tak snadné, jak se zdá...

Matce nedělá problém v tomto stavu do naší ložnice vstoupit (jednou tam dokonce dotancovala v okamžiku, kdy jsme se milovali) a pokračovat ve svém monologu.

I když jsme se už naučili náš pokoj zamykat, řešení to není.

 

Matka si stoupne (opře se) o dveře a dál hlaholí své názory na politiku, na manžela, na mě...

 

Nedávno se dokonce v tomto opilém stavu chtěla k nám do ložnice dostat násilím. Bušila na dveře a křičela, ať jí otevřeme, že je to její dům a že si může chodit, kam chce.

 

Mohu vám říci, že se vždy za matku strašně stydím.

Manžel to nese statečně (zatím) a snaží se ji ignorovat. Vždy mi říká: Buď ráda, že máme kde bydlet.

Ale já cítím, že už to dlouho nevydržím. Začíná mi to přerůstat přes hlavu a matka mě pomalu, ale jistě dovádí k šílenství.

 

Několikrát jsem se pokoušela s máti o tomto problému hovořit. Dokonce jsem jí i nabídla, že s ní zajdu k psychologovi. Bohužel, je jak malé dítě, které zatajuje špatnou známku.
Nedokáže se pravdě podívat do očí, nedokáže přiznat, že se večer co večer musí napít, aby usnula.

 

Ale copak nechápe, jak moc nás svým chováním obtěžuje?

S mužem pracujeme od rána do večera a alespoň v noci chceme mít klid a trošku toho soukromí.

 

Ale jí je jedno, jak se cítíme. Je jí fuk, jaké máme pocity. Ví, že kdyby nebylo jí, nemáme kde bydlet, a tak spoléhá na to, že i když bude dál nasávat, budeme mlčky snášet její odporně opilecké chování.

 

Nu, mýlí se.

Rozhodla jsem se totiž, že se poohlédnu po nějakém pronájmu. Vím, že budeme za nájem platit značnou sumu, ale ráda ty peníze obětuji. Hlavně, když budeme mít s manželem konečně klid a soukromí.

 

Matce opět nabídnu pomoc a zkusím si s ní o pití promluvit. Pokud bude chtít, pomohu jí a podpořím ve všem. Pokud odmítne, nechám ji... ať se třeba upije k smrti.