Nevěřila jsem vlastním uším, když mi jeden známý povídal, co se mu stalo v jedné nejmenované nemocnici, kde se mu snažili zprůchodnit krční tepnu buď vyčištěním, či nastavením žílou z nohy. O celém průběhu operace ho včas informovali a dali mu na výběr buď celkovou anestezii, nebo jen lokální umrtvení. Zvolil si druhou možnost, ze strachu, že by se ve svém pokročilém věku už nemusel ani probudit.

 

Mučení hladovkou

Celý dlouhý den před operací byl nucen nejíst a nepít, což je vlastně normální postup. Co už však nebylo dvakrát standardní, a o to i méně příjemné, že operaci mu z rána odložili až na brzké odpoledne, a tak musel s kručícím žaludkem přežít obědvání ostatních pacientů. Následně si užil podobná muka i před operačním sálem, kam ho nemocniční zřízenec odvezl. Oběd si teď totiž dával přímo operující personál. Útěchou pacientovi bylo, že už to brzy bude mít za sebou.

 

„To se vsákne.“

Když doktoři naplnili svá břicha, byl můj známý převezen do cílové stanice pod velká světla. Lehátko se přichycovalo jakýmsi kůlem, který vyjížděl z podlahy, a kolečková konstrukce se následně odvezla pryč. Bohužel, tentokrát se jim nevedlo lehátko pořádně uchytit, a tak se jim neustále trochu kývalo. Na spadnutí to nebylo, ale zda to vyhovovalo v případě, když do vás má někdo řezat skalpelem, si pacient nebyl jist. Lékařský personál nějakou dobu taky tápal a snažil se problém vyřešit. Když mu však došly nápady na nápravu, jeden z nich mávnul rukou a řekl: „To je jedno. To se nějak zvládne.“

 

Do třetice všeho dobrého

Následně se na operační sál dostavil lékař, který měl provádět lokální umrtvení. Aplikovalo se kanylou do páteřního kanálu. Pacient se tudíž musel posadit a pořádně se nahrbit. Samotné napíchávání nebylo dvakrát příjemné, ale vydržet se dalo. Jednou… Doktor měl zřejmě tento den velmi smolný, a tak celý úkon prováděl natřikrát, než se odvážil prohlásit, že se věc zdařila.

 

Důležité je vydržet

Následně zahlásil, ať sestra zapne rádio, jinak by taky mohl usnout dřív než pacient. I následující diskuze vypadala, jako by pacienta naprosto ignorovali. Připadal si spíš jako kus masa na tácu než jako někdo, komu mají provádět chirurgický výkon. Když ho šla sestra cévkovat, opět se projevila jakási amatérská zmatenost či ležérní nedbalost, protože po zavedení hadičky teprve prosila kolegu, aby jí donesl patřičný pytlík. Do té doby pevně svírala hadičku prsty, aby neznečistila celý operační stůl. Velmi to pak připomínalo scénu z filmu Pelíšky.

 

Jak vypadá operace na živo
Po umrtvení a zacévkování se dostavil sám operující chirurg. S optimistickým zvoláním „Tak se do toho dáme!“ se se skalpelem v ruce pustil do rozřezávání krku. Ovšem říznul do živého. Známý zařval a cuknul. Chirurg velmi překvapeně ustoupil a prohlásil, že tedy ještě chvíli počkají, aby se místo řádně umrtvilo. Pak se obrátil na „uspávače hadů“: „Copak to nejprve nezkontrolujete?“ Odpověď byla jednoznačná: „Ne, proč? To je zbytečný.“ Ovšem i po 10 minutách při dalším říznutí chirurg zjistil, že tkáň dosud není umrtvená. Rozhodl se proto, že budou muset provést celkovou anestezii, což pacient jen uvítal. Další říznutí do živého už vážně riskovat nechtěl.

 

Operace se zdařila, pacient umřel, jak se tak říká...

Na JIPce se probudil až druhý den brzy ráno. Rozřezaný neměl jen krk, ale i nohu. Bylo mu tedy jasné, že došlo k nastavování tepny žilou. Z pooperační péče se však netěšil dlouho, už odpoledne byl na standardním oddělení a druhý den ho dokonce pustili domů. Mezi šuškáním sestřiček vyrozuměl, že jim stejně jen zabírá lůžko, a propouštějící doktor mu oznámil: „No víte, operace se nám nezdařila. Sice jsme vám vzali i kus té žíly z nohy, jenže žíla je stále neprůchozí. Ale díky tomu se nemusíte bát, že by se vám zase nějaká sraženina opět dostala do mozku. Tou žílou už fakt nikdy nic neprojde.“

 

I když pooperační problémy nebyly vážné, přesto se u známého nějaké objevily. Do rány na noze se mu dostal nějaký druh infekce a dodnes má okolo rány ošklivý ekzém. Kůže má okolo jizvy nachovou barvu, místy až zčernalou. Naštěstí rána na krku se zahojila vcelku dobře. Pak se svěřte do péče doktorů! Snad byl tohle jen ojedinělý případ a nestává se to v nemocnicích příliš často.

 

Jaké zkušenosti s nemocniční péčí máte vy? Máte si na co stěžovat, nebo jste byli plně spokojeni? Co byste dělala vy, kdyby se něco podobného stalo vám nebo někomu z vaší rodiny? Důvěřujete doktorům?

Reklama