Se zpěvákem Ondřejem Rumlem jsme se setkali v pražském klubu Rock Café. Popovídali jsme si nejen o hudbě, ale odhalili jsme například, že je Ondra velký znalec čaje a jak to má se svatbou...

Nemohu se nezeptat, kdy konečně vydáte své první sólové album? Už ho slibujete docela dlouho...
Dobrá otázka. Původně jsem ho chtěl vydat v listopadu 2008, i kvůli firmě, u které vyjde. Snažil jsem se, aby to bylo do té doby hotové, jenže pak nastaly nějaké neočekávané změny v pohledu na věc, jak z mé strany, tak ze strany té firmy. Nerad bych to rozpitvával.
Momentálně jsem tak v polovině. Zjistil jsem, že si tu desku mohu udělat úplně podle svého. V průběhu té doby, když se to takhle protáhlo, jsem přehodnotil svůj pohled na to, jak by ta deska měla vypadat. Myslím si, že to zpoždění není na škodu. Teď už není proč spěchat. Spěchalo se kvůli Vánocům a kvůli tomu, že „Ondřej Ruml bude populární jenom do Vánoc a pak už ne.“ (Smích). To už jsme prošvihli.
Snažím se, aby byla do konce dubna hotová. Když nebude, tak se omlouvám, ale chci ji udělat co nejhezčí, nemyslím si, že je potřeba někam spěchat, příští Vánoce jsou daleko (smích).

Ondřej Ruml

Pochází z Jablonce nad Nisou, kde se již od dětství věnoval hudbě v místních kapelách (Vodáci na Nise, Bg Bazar, Soft Color Band). Asi v deseti letech začal hrát na kytaru ve zdejší soukromé hudební škole „Ciskotéka“ a o dva roky později mu učarovalo pětistrunné banjo, na které dodnes hraje v bluegrassové kapele Modrotisk. Po čtyřletém studiu jazykové školy v Liberci přišla roční studijní pauza a poté přijetí na Konzervatoř J. Ježka. 
           
Začal se stále více zajímat o jazz a o spolupráci se zdejšími muzikanty a kapelami. (In2Funk, Skandovat Oranž, Emotion, TOP Dream Company…) S pomocí profesora zpěvu Vratislava Kadlece pracoval na svém hlasu a jeho možnostech. Chodil na hodiny herectví k paní Haně Houbové a s profesorem Jaroslavem Pížlem ochutnával pocit jevištní pravdy. Velkým přínosem bylo také několik seminářů s anglickým zpěvákem Georgem Majorem - lektorem jazzové akademie v Dortmundu. Následovalo několik koncertů s jazz triem Ondřej Kabrna - Jan Linhart - Jan Lstibůrek, což jen upevnilo jeho zálibu v této hudbě. Na dva roky si také vyzkoušel moderování hudebního měsíčníku České televize Folkomotivy, díky kterému se mohl setkat s takovými osobnostmi jako jsou Joe Zawinul nebo Hana Hegerová.

Jeho zalíbení ve swingu a jazzu si všiml i známý kapelník a aranžér Václav Kozel. Navázali spolupráci, která trvá dodnes. Ať už ve formě pravidelných živých nahrávek s Bigbandem Českého Rozhlasu, nebo s mladším orchestrem Big Chess Band při swingových večerech v pražském Lucerna Music Baru. Díky této spolupráci si Ondřeje všimli i další kapelníci bigbandových těles z celé ČR a zvou si ho jako hosta do svých projektů.

První větší divadelní zkušeností byl tramp v muzikálu Daniela Landy Tajemství a poté role Archanděla Michaela ve španělské verzi muzikálu Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové Johanka z Arku. S groove/jazzovou kapelou Skandovat Oranž nazpíval v roce 2006 autorskou desku s názvem For Bessie a ve stejný rok album Still Restless s kapelou Modrotisk. S touto kapelou reprezentoval po šest týdnů Českou republiku na world-festivalu ve westernovém městečku Silver Dollar City - USA ve státě Missouri.

V roce 2008 se zúčastnil pěvecké soutěže X-FACTOR a umístil se na druhém místě. Momentálně se věnuje přípravě své první sólové desky a pravidelně koncertuje sólově, s kapelou TOP Dream Company a také jako bass s vokální skupinou Dobrý Večer Quintet.

Zdroj: www.ondrejruml.com.

Takže jste se s firmou rozešel?
Nerozešel, jen mi přestali mluvit do stylu, ve kterém se to bude pohybovat.

A to bude?
Směřuje to do akustických vod. Mám odmalička rád bluegrass, to je taková americká akustická hudba, ze které vzešlo moderní country. Tím jsem hodně ovlivněný. V té desce se to trošku promítá, mám tam hosty jako Luboše Novotného z Druhé trávy nebo pražského jazzového muzikanta Pepu Štěpánka, který má jako koníček hru na steal kytaru – to je takový zvláštní nástroj s pedály, který se ovládá rukama, koleny, nohama, prostě vším.
Všechny písničky budou moje vlastní, dělám na nich s kamarádem, kytaristou skupiny Toxik Patrikem Karpentski. Něco si textuju sám, něco jsem poslal různým textařům, kteří mě oslovují. Čekám, co se z toho vyklube.

Vy jste pro mě v určitém směru hodně velké hudební zjevení. V X Faktoru jste zpíval skoro fistulí, teď jsem se dočetl, že někde basujete... Jaké jsou vaše hlasové možnosti?
Fyziognomie člověka většinou odpovídá tomu, jaký má člověk hlas. Když je někdo malý, podsaditý, s krátkým krkem, 150 až 170 centimetrů, tak je to většinou tenor. Holky sopranistky jsou většinou menší s velkou základnou (smích). Hubení lidé s dlouhým krkem, jako třeba já, jsou bas-barytoni, basy, holky pak altistky. Já jsem od přírody bas-baryton.
Ale protože jsem měl na konzervatoři učitele, ke kterému chodím dodnes, profesora Vratislava Kadlece, který je vyškolený tenor, tak jsem se naučil zpívat do výšek. Opravdu mi hrozně pomohl, za těch pár let na konzervatoři mi zdvihl rozsah nejméně o kvintu, což je opravdu hodně.
I když ta písnička, o které mluvíte, je specifická hlavně tím, že se jde do falsetů. Někdo tomu říká hlavový tón. Jsou lidi, kteří ho umí používat, a lidi, kteří ho používat neumí. Třeba Bobby McFerrin tenhle způsob zpěvu používá z devadesáti procent.

A když už patříte k těm šťastlivcům, kteří falset používat umí, objeví se ve vašich sólo skladbách?
Používám to hlavně, když improvizuji. Když si v jazzu nebo i v popíku můžu zazpívat sólíčko, tak tam. Dělá to občas i Dan Bárta, že si, jak se říká, scatuje. Já to zkouším také a falset se k tomu někdy docela hodí, jindy zase ne – záleží na náladě.

Viděl jsem vás na Mejdanu roku z Václaváku, tam jste působil, oproti ostatním zpěvákům, tak pohodově, jako profík, který to tolik neprožívá...
To byla písnička od Petra Nováka, ke kterému chovám obrovský respekt. Poslouchal jsem ho jako kluk, byla to jedna z prvních černých desek, kterou jsem si od rodičů půjčil. U takových písniček se ani nesluší nějak tam křepčit, lítat jako blázen a dělat Elvise.
Navíc jsem tam nebyl sám, nechtěl jsem urvat všechnu pozornost jenom na sebe, zpíval jsem jednu písničku. Krásnou písničku od Petra Nováka. Toho jsem si vážil a necítil jsem potřebu nějak zvlášť exhibovat.

Co děláte, když musíte vystupovat a nemáte dobrou náladu – jak to řešíte?
Jsem takový sobec, ale to jsou svým způsobem asi všichni umělci, že si to při vystoupení nepřipouštím. To může být cokoli, umře vám dědeček, jdete na koncert, v autě na to myslíte, nesete bednu, myslíte na to, ale jakmile vyjdete na jeviště, tam je sto padesát, dvě stě nebo klidně tisíc lidí, kteří na vás čekají a usmívají se. V tu chvíli na to prostě zapomenete.
Při tom vystoupení je takových věcí, na které je potřeba myslet...

Prostě jste v práci...
Přesně, jsem v práci. Ale v dobrém slova smyslu. Najednou děláte, co jste dělal už tisíckrát, jste na jevišti a snažíte se, aby to pro lidi bylo co nejhezčí. Jinak to prostě nejde. Být na jevišti a nebavit se znamená, že se nebudou bavit ani lidi, a to je ten nejhorší pocit, který znám.
Stalo se mi třeba, že jsem, ještě před X faktorem, hrál po kavárnách, po hotelech, živil se, jak se dalo. Třeba na různých párty, kde je člověk jen doplňkový program, je to opravdu strašlivý. To člověk natahuje písničky, aby jich nemusel hrát moc, protože vidí, že ty lidi vlastně vůbec nezajímá, že se sem přišli najíst nebo něco oslavit. Koncert, to je něco jiného.
Ale pozor, lidi vycítí, když člověk tu náladu nemá. Odhalí povrchové usmívání se a neřeknou vám, jak a proč, ale nebude se jim to líbit. Takže se na jevišti musím bavit, aby se bavili i ostatní.

Zní to skoro tajemně – vycítění emocí. Vy věříte na magii?
To není nic magického, to tady prostě je. Někdo o tom vůbec neví, někdo tomu říká magie, já bych řekl, že je to úplně normální proudění energie a emocí. Učil mě to můj učitel herectví, že když budu sám přesvědčený o tom, co hraju, tak o tom přesvědčím i ostatní, jinak ne.

Vy sám vnímáte, jestli se publikum baví, nebo ne?
Ano.

Má to na vás nějaký vliv, když cítíte, že se publikum nebaví? Když je to koncert třeba více lidí a nejste zrovna ten, na koho přišli...
Často se to stává na nějakých kulturních firemních akcích. Vy tam přijdete a oni už mají za sebou golf, večeři, striptýz, a teď přijde nějakej Ruml, který tam bude něco předvádět.
„Tak teda jo...“ řeknou si, stojí a koukají a člověk je musí přesvědčit. Když se lidé nechtějí vnitřně bavit a prožívat to, tak můžete žonglovat, vnitřně si to užívat, ale přes to vlak prostě nejede.
Vždycky lidem děkuju, když udělají krásnou atmosféru – já ji sám neudělám.

Pojďme trochu do vašeho soukromí, s přítelkyní jste tři roky, kdy bude svatba?
(smích) To už se mě zrovna nedávno někdo ptal, že už je se mnou nuda, jestli neudělám svatbu. Zatím to nechystáme. Zařizujeme si společně bydlení a učíme se spolu žít. To není samozřejmost, že se dva lidi k sobě nastěhují a tralala...

Jak vám to jde?
Jde to docela dobře. Já vařím a Ráďa uklízí. Ona má ráda, když je všechno načančaný, naškrobený, lesklý a třpytivý. Já mám zase rád, když je navařeno a klid – to je moje největší kritérium pro to, aby bylo dobře.

Takže to máte rozdělené...
Doufám, že to vydrží. Já jsem s ní hrozně rád, je moje zlatíčko.

Radka také zpívá a hraje. Dělá tuším něco pro Novu...
Je to takový taneční seriál, už je to natočené, ale ještě nevím, kdy to poběží.

Když se ještě vrátíme k X Faktoru, jak se změnil váš život? Myslím tím vnitřně...
Muziku jsem dělal aktivně už dřív, ale měl jsem v sobě takový kámen, blok, který mě tížil. Všechno to bylo takové na vodě, tady jsem hrál a támhle, ale nikam se to nevyvíjelo. Nic pořádného z toho nebylo, ani umělecky, ani finančně.
Teď jsem se hodně uklidnil, že už mám za co žít. Co se ale odkrylo, je odpovědnost vůči tomu, co bylo a co bude. když to řeknu obrazně, tak jsem teď postavil nějaké základy, které se ještě občas hýbnou, ale postupně se usazují. Nechci, aby mi ten dům, který na nich vystavím, spadl za dva roky na hlavu, aby to nebyl nějaký papírák jenom na okrasu.

Jak prožívají vaši popularitu rodiče?
Jsou nadšení. Celý život mě podporovali, ale myslím, že nikdy nevěřili, že mi to takhle vyjde. Spíš tak zdravě skepticky říkali: „On má ten koníček.“ I když jsem byl na konzervatoři, tak asi ještě nevěřili, že mě bude hudba živit.
Byli rádi, když jsem se v soutěži umístil tak vysoko. Žili tím.

Nepřišlo vám to nefér, že jste byl už profík, když jste šel do X Faktoru?
Tam bylo dalších takových sto, dvě stě, tři sta...? Takže mi to blbý nepřišlo. Je to na každém, jestli tam půjde, nebo ne, a každému to může pomoci, ať je profík, nebo není. Samozřejmě s rezervou, kdybych byl Vojta Dyk a hrál v té chvíli v Národním divadle a na Primě, tak už by to asi bylo směšné. Já byl tenkrát mediální nula. Byla to prostě možnost: Buď to zkusit, nebo jít učit někam do lidušky a hrát někde po večerech.

Ještě se vás zeptám třeba, co snídáte?
Asi tak půl litru zeleného čaje.

Máte nějakou oblíbenou značku?
Střídám je, mám rád třeba Pai Mutan, to je bílý čaj.

Pai Mutan, Bílá pivoňka... vy jste, koukám, znalec...
(smích) Mám rád zelené čaje a Oolongy, ale znalec nejsem. Jen mi chutná ta mez mezi zeleným a černým čajem. Teď dělají Milk Oolong – je ochucený mlékem a je úplně úžasný. Ale jsem barbar, já si ty sypané čaje sladím.

Takže chodíte do čajovny?
Ani moc ne, raději si vařím čaje doma. Nedávno jsem byl v čajovně někde v Táboře, byla hrozná zima a já se těšil, že si dám ten svůj zelený čaj a osladím si ho.
Objednal jsem si nějaký super zelený čaj, čajovník mi ho přinesl a já povídám: „Můžete mi přinést ještě cukr?“
Podíval se na mě takhle (ukazuje pohled) a řekl: „Vy si to chcete s-l-a-d-i-t?“
„No.“
„Ale... to se nesladí.“
„Já vím, ale já si to osladím, nevadí vám to?“ No, připadal jsem si v tu chvíli trochu jako blbec (smích).

Vy teď budete hrát hlavní roli v Horáčkově Kudykamu, jak se těšíte?
Je to pro mě krásný sen, který začal ve chvíli, kdy mi zavolali a řekli: „Pane Ruml, pan Horáček s panem Hapkou si přejí, abyste přišel na konkurs na hlavní roli.“ Byla to obrovská pocta.
Poslali mi scénář a texty, které se mám naučit. Pak jsem tam šel, zazpíval a něco přečetl. Seděl tam i můj kamarád z konzervatoře Eduard Klezla kterému se to moc nelíbilo. Naštěstí se to ale líbilo pánům Horáčkovi a Hapkovi a vzali mě.
Od první chvíle je to všechno tak přesně nastavené, troufnu si říct zahraniční model produkce, takhle se to má dělat. Krásně se mi s nimi spolupracuje.

Kdy bude premiéra?
V říjnu 2009. Zkoušet se začne v červenci.

A kdybyste chtěl čtenáře na Kudykam pozvat, co byste jim řekl? Proč mají přijít?
Protože uslyší nádhernou poezii a nádherné písničky. Děj je vtáhne tím, že je vlastně o nich. Když jsem to četl, viděl jsem se v mnoha místech, ve zkratce je to o vykročení ze zaběhnutého do neznáma. Každý z nás má nějaké konvence, ze kterých nevystoupí, a zároveň má i touhy, pro které se bojí sáhnout, pokud je nemá zaručené. A ta hra je právě a nejen o tom.

Vy jste ten krok v X Faktoru udělal...
Přesně. Noci jsem kvůli tomu nespal, byly na to vázané smlouvy, které mi třeba nesedly, ale udělal jsem to. Nelituji toho.

Na závěr mi řekněte, je něco, co byste chtěl popřát čtenářkám našeho magazínu?
Přál bych čtenářkám Ženy-in, aby se nebály být in. A aby se nebály, až budou po něčem toužit, po tom jít, použít veškeré prostředky, aby toho dosáhly. Nejdůležitější je jít pořád dál, nezastavit se ve stereotypu. Jestli je život o hledání štěstí, tak si ho člověk nesmí nechat vzít, když na něj kouká, ale sáhnout po něm.

Jak zpívá Ondra Ruml...

Byla jste někdy na Ondrově koncertě?

Reklama