Čtenářka Ondrasek 74 skočila 100 metrový bunde dumping, ale nejvíc adrenalinu měla v krvi poté co čekala, zda je nakažena nějakou nemocí od člověka, kterého zachraňovala po srážce s vlakem. Díky za příspěvek Ondrasko 74. Jsem si jistý že moje lékařka by nad testy neváhala ani okamžik. Je to asi o lidech.

Dobrý den všem ženám-in.
Ze své povahy nejsem člověk lačný adrenalinu. Nevyhledávám nebezpečné situace ani rizika. Osud mě zavál během studií na VŠ na stáž do Zambie. Pracovala jsem zde s lidmi nakaženými HIV a hlavně se starala a malé děti, které byly také nakaženy tímto virem a mnohdy navíc sirotky. Když se na to podívám zpětně, tak už toto je určitá forma adrenalinového jednání. Nikdy nevíte, jestli se nakazíte, nebo ne. Možná si řeknete, že stačí dodržovat hygienická pravidla, ano stačí, ale ne vždy je to možné. Rukavice tam zdaleka nejsou jednorázovým prostředkem. A o jejich pevnosti by se dala napsat celá kapitola. Nicméně jsem si tuto práci vybrala a dělala jsem ji ráda.
Každou neděli jsme měli volno. Jednoho dne jsme vyrazili do Livingstonu k Viktoriiným vodopádům. Bohužel byly téměř vyschlé (u nás panovala krutá zima, v Zambii léto), přesto to byl zážitek na celý život. Proslavený most přes řeku Zambezi a skokani bungee dumpingu, kteří se vrhají do hloubky přesahující 100m. Samozřejmě, že jsme ještě na škole prošli školením, jak se máme v zahraničí chovat, jak se chránit před nakažením infekcí, předcházet úrazům, co dělat a nedělat. Ale asi bych si neodpustila, kdybych to v té Africe nezkusila. Přeci jenom skočit si u Viktoriiných vodopádů se vám nepoštěstí každý den. Bylo rozhodnuto – skočíme si. Jedním slovem prostě parááááda. Zdá se Vám, že padáte neskutečně dlouho, řeka se přibližuje čím dál víc, už si myslíte, že zahučíte pod tu vodu a přijde škubnutí a letíte zase nahoru. Celou dobu křičím štěstím a houpu se na laně. Kdyby to na fakultě viděli…… no, radši ani nedomýšlím.
Přesto si troufám říct, že tento zážitek nebyl v mém životě ten nejvíce adrenalinový. Ten se stal 8.9.2004, když jsem jela na zápis do dalšího ročníku. Tenkrát jsem ještě jezdila vlakem. Vyjeli jsme z Říčan a za chvíli vlak stál. Po soupravě začala zmateně běhat průvodčí. Zanedlouho běžela zpátky a ptala se cestujících, zda není ve vlaku lékař nebo jiný zdravotník. Nevím, kdo ve mně řekl tady, já jsem zdravotník a už jsem stála na chodbičce, kde mi průvodčí řekla, že jsme srazily člověka, a podávala mi lékárničku. Víte, jak vypadá taková lékárnička rychlíku? Hrůza, igelitový sáček plný obvazu a jinak nic. Vrátila jsem se do kupé pro „svou“ lékárničku, kterou má u sebe asi každý zdravoťák. Bohužel té paní už nebylo pomoci. Za chvíli přijela záchranka a lékař konstatoval smrt. Vrátila jsem se do kupé. Byla jsem celá od krve, naštěstí ve vlaku tekla voda. Šaty však zůstaly zásadně poskvrněny. Možná se ptáte, co je na tom to adrenalinové. To však teprve přišlo. A trvalo to dlouhé 3 měsíce. Když jsem dorazila do cíle, hned jsem kontaktovala hygienickou stanici s dotazem, co mám nyní dělat. Nebyli mi schopni odpovědět. Rada zněla, kontaktujte svého obvodního lékaře. Ale ani ten si nevěděl rady. Nakazila jsem se, nenakazila? Všude jsem jen slyšela, že odběry mi nemohou udělat, protože neví, zda by jim to proplatila zdravotní pojišťovna, když jsem vlastně zdravý člověk. Nakonec jsem si po 4 dnech vydupala odběry a vyšetření.  Aby se potvrdilo, že jsem se nenakazila žádnou nemocí při pokusu o záchranu života člověka, musela jsem na odběry opakovaně a konečný verdikt mohl být vyřčen až po dlouhých 3 měsících. Dopadlo to dobře.
Přesto mě trápí myšlenka, že lidé, kteří riskují svůj život při záchraně života jiného, nemají zajištěnou „péči“ o sebe. Proč už policie hned jak přijede na místo, nerozdává letáčky, kam se má zachránce obrátit v případě, že došlo ke kontaktu s cizí krví? Nebo to chceme dotáhnout tak daleko, že budeme mít větší strach z toho, že se nakazíme a první pomoc zraněnému neposkytneme? A co když někdy bude zraněný náš blízký a někdo bude váhat, zda mu pomoci, nebo radši chránit své zdraví. Myslím si, že by se toto mělo domyslet, zveřejnit a hlavně těm pomáhajícím pomoci. U mě to byly jedny z nejhorších a nejdelších měsíců v mém životě.
Ondrasek74
Text nebyl redakčně upraven


Jaký je váš nejlepší adrenalinový zážitek?

  • Máte ráda adrenalinové atrakce a sporty?
  • Nebo se jich straníte?
  • Na čem nejstrašnějším jste byla?
  • Co vás z adrenalinových atrakcí nejvíce baví?
  • Máte nějakou zajímavou historku spojenou s adrenalinovým sportem, či atrakcí?
  • Klepete se na zemi i za ostatní strachem a nemůžete se na to ani dívat?
  • Kam byste nás za adrenalinem pozvala?
  • Jaké bylo vaše nejlepší adrenalinové dobrodružství?

A nabízí se i mnoho dalších podotázek. Tak neváhejte, sedněte a pište své názory, příběhy a historky,  posílejte své fotky a videa na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

a jednu z vás odměním za příspěvek, který se mi bude nejvíce líbit, balíčkem potřeb pro adrenalinové nadšence.

Reklama