Dneska jsem se rozhodla zapojit do diskuze. Už totiž 12 let poslouchám, že jsem "nějaká divná".
Pocházím z malé vesnice na Šumavě, kde bývalo nepsaným pravidlem, že se holky vdávaly v 18 letech.

Já jsem se namísto vdávání rozhodla po maturitě vyrazit za prací do Německa, které máme za humny. Už to bylo celé vesnici podezřelé.

Po dvou letech jsem si našla přítele a vrátila se zpět do Česka. S přítelem jsme žili na "psí knížku" (oblíbená věta mé babičky) a byli naprosto spokojení. Jedenáct let jsme odráželi útoky okolí, které začínali větou: "A kdy bude svatba, uvědom si, že už nejsi nejmladší, měla bys mít děti."

 

Nesnášela jsem rodinné oslavy, kde se přetřásal můj stav...


Vrcholem všeho byla svatba mého mladšího bratra, kdy moje vlastní matka okomentovala můj život větou: "Ona je Lenka taková divná!"


Už jsem si zvykla a podobné výpady nekomentuji. Vloni jsem si svého přítele vzala a za týden oslavíme 12 let společného života. Jen ty děti nemáme, a tak posloucháme dál řeči všech tetiček a babiček...


Já si však na dítě nepřipadám dost zralá, i když je mi 32 let. Odmítám totiž porodit dítě pro radost své rodině, takže stále zůstávám "nějaká divná".

 

Lenka

 


 

Milá Lenko, myslím, že nejdůležitější je žít tak, jak to vyhovuje Tobě a Tvému muži. Konečně... je to váš život! Ne život vaší rodiny...

 

Jsi statečná holka, že dokážeš tolik let odolávat, a já ti tleskám!

 

Střídající editorka dne 

 

 

Reklama