Sára je malířka a její přítel architekt. Zdálo by se, že je to ideální umělecky založená dvojice, která se ve všem shodne. Ale jejich vztah má trhliny. Přítel nemůže vydýchat Sářin „pracovní“ nepořádek a nazývá ji špindírou.

Je až legrační, jak se historie opakuje. To, co dnes třeba „vytýkáme“ svým dětem, jsme v jejich letech prožívaly také.

female

Ale už jsme se poučily a neradíme, neboť moc dobře víme, že i my jsme ty „chytré“ maminčiny rady buď striktně odmítaly, nebo je ze slušnosti pouštěly jedním uchem tam a druhým zase ven.

A tak už se příběhy našich dětí jen tak bavíme a konfrontujeme s minulostí. „Viď, Báro, pamatuješ, jaká jsi bývala děsná bordelářka, když jsme spolu bydlely na koleji? Co já jsem se s tebou nazlobila… ale brala jsem to, protože jsi umělkyně, a ty jsou tak trochu somnambulní, což tě ospravedlňovalo.“

To opravdu pobavilo její dceru Sáru, která se výjimečně zúčastnila našeho „babince“.

„Sáro, vyprávěj nám tu příhodu, jak si tvůj přítel málem vyčistil zuby titanovou bělobou, když si spletl tubičky,“ vyzvala Sáru její matka.

„Máma přehání,“ ohradila se Sára. Ale připustila, že by se to stát mohlo, a my jsme se nad tou představou srdečně zasmály. „Malovala jsem temperami a do koupelny jsem si šla pro vodu. No a tu tubu jsem „nějak“ zapomněla na umyvadle.“

Cha cha cha, zasmály jsme se tomu, ale mámě Báře to tak vtipné nepřišlo.

Její dcera studuje UMPRUM, je velmi nadaná a možná má před sebou skvělou budoucnost. Chodí s klukem, který je také umělec, ale proti ní „suchar“. Je to mladý architekt, perfekcionista a puntičkář, což se naprosto neslučuje s jejím naturelem.

Dokud se scházeli na neutrální půdě (na výstavách, v kavárnách či kinech), tak to bylo super, protože si měli stále co říct a tvořili dokonalý pár. Občas sice něco prohodil o barvách za jejími nehty, ale tomu se oba ještě smáli.

Kosa padla na kámen ve chvíli, kdy si pronajali malý ateliér a začali spolu bydlet. To, že Sára zabrala skoro celý prostor svými velkofármátovými plátny… zatímco mladý pan architekt se musel spokojit s počítačovým koutkem, by bylo to nejmenší.  

Ale když viděl, jak si v pracovním zápalu utírá ruce do kalhot, všude se povalují štětce, tuby s barvami, umazané hadříky... a občas zakopl o lahvičku s terpentýnem, vytočil se k nepříčetnosti.

„Mockrát jsme se kvůli tomu pohádali,“ svěřila se Sára. „Ale nejvíc mě naštvalo, že mě nazval špindírou. To bych si vyprosila. Uznávám, že jsem pracovní bordelářka, ale žádná špindíra. V tom je pěknej rozdíl. Špindíra se nemyje, nosí zaprané prádlo, má upatlanou koupelnu a plíseň v lednici. Nic z toho se mě netýká.

Já ho miluju, je to fajn chlap a ve všem si rozumíme, až na tohle. Nemůže pochopit, jak můžu žít v takovém chaosu, a neustále mě napomíná. Ale když pracuju, jsem úplně mimo realitu a nemůžu se zabývat takovými prkotinami, jako je ukládání tubiček do krabice. Trochu velkorysosti by mu neuškodilo.“

V tom jsme musely dát Sáře zapravdu.

A možná jsme si každá v duchu tipovala, jak jim to dlouho vydrží.

Čtěte také:

Reklama