Bulvár

On za to nemůže!

Kdysi jsem psala o šikaně z několika různých pohledů. V jednom z článků byla i definice agresora.  To byla ovšem definice agresora ve věku povinné školní docházky. Jak je to ale s dětmi mladšími? Kdy se vlastně dá mluvit o agresivitě? Odpověď na tuhle otázku jsem hledala dlouho a nakonec jsem dospěla k tomu, že jsem sepsala několik tvrzení, která běžně potkávám v diskuzích mezi rodiči, a k nim jsem hledala odpovídající odborné vyjádření.

1. Děti jsou agresivní proto, že jim prostě nevyhovuje škola a její řád.

To je tvrzení velmi běžné, ale podívejme se na ně blíže - děti, vedené ve škole jako "agresivní" či problémové, mají obvykle tytéž problémy zaznamenané již v předškolním věku - tedy v době, kdy určitě neměly problémy se školním řádem. Obvykle byly podrobeny psychologickému vyšetření, zpravidla z důvodu odchylek v chování. Škola navíc odráží společenské klima - jestliže ve společnosti vzrůstá agresivita, těžko můžeme čekat, že jedna část společnosti zůstane oddělena a bez zjevných potíží.

2. Dítě se rodí jako nepopsaný list. Kdyby mu okolí neubližovalo, nikdy by nebylo agresivní.

Výzkumy ukazují, že děti, vychované v izolaci nebo zanedbané, bez sociálních kontaktů, jsou velice agresivní a jejich chování je společensky neúnosné - podle toho tedy dítě má vrozenou agresivitu (v přírodě by jinak neobstálo) a teprve výchovou získává základní komunikační a sociální schopnosti a dovednosti. Postupně také staví hranice svému chování a dozvídá se, co je vhodné a co ne, a to nejčastěji formou odměny a trestu. Pokud se ale všichni rodíme agresivní, pak je na našem okolí, co z nás vytvoří... Takže toto tvrzení je opakem prokázaných skutečností.

3. Má to v genech - výchova je zbytečná, protože agresivita se dědí.

Výzkumy, prováděné v Německu, ukázaly, že genetický vliv k agresivnímu chování je asi z 50 %. Dalšími faktory, které agresivitu ovlivňují, jsou vlivy během těhotenství a prvních let života. Matky, které mají v těhotenství nepřiměřený stres, kouří a pijí alkohol, mívají agresivní děti. Dalším faktorem, vyvolávajícím podobné problémy, může být komplikovaný porod. I temperament hraje určitou roli. Pořád ale ještě zbývá dost prostoru na to, aby se chování mohlo když ne změnit, tak alespoň zmírnit.

4. On z toho vyroste - zatím si vůbec neuvědomuje, co dělá...

Tak tohle je veliký omyl. Už úplně malé dítě si dokáže vyvzdorovat a vynutit matčinu pozornost - křikem, kopáním, taháním matky za vlasy, a pokud má jeho agresivita žádoucí účinky, bude se jako vzorec chování velmi rychle fixovat. Podle psychologa jménem Richard Tremblay nelze chování po osmém roce věku již v rodině prakticky ovlivnit, protože vzorce chování jsou pevně dány. Jestliže má dítě ve věku tří let problémy s chováním, pak je pravědpodobnost, že bude mít tytéž problémy ještě ve čtyřech letech pouze čtyřicetiprocentní. Jestliže ale má problémy s chováním osmileté dítě, pak  jeho potíže  i při sebelepší péči přetrvají v šedesáti pěti procentech případů. Podotýkám, že toto konstatování mě osobně velice překvapilo, ale jedná se o nový poznatek, ověřený několika výzkumy.

5. No tak je agresivní, a co s tím? Aspoň se líp prosadí v životě!

To samozřejmě platí v případě zdravé míry sebeprosazení, ale ne u agresivity na hranici společenské únosnosti. Část agresivních jedinců má skutečné problémy, dokonce fyziologicky zjistitelné - mají vysokou hranici stresového hormonu kortisolu. A protože nic není jenom jednostranné, existují naproti tomu jedinci, kteří postrádají cit, soucit, a agresivně jednají proto, aby ovládli ostatní. Ti mají naopak kortisolu málo a protože jeho vylučování je v podstatě příjemné, tak si stresové situace úmyslně vytvářejí. Ovšem jak jedni, tak i druzí budou mít v životě postavení velice obtížné. Kromě toho, že společnost je většinou nepřijme do normálního života, hrozí zde ještě jedno skryté riziko - agresivita, která je navenek nežádoucím jevem, se může přesunout do vnitřní sféry domácího násilí.

6. Dělá jen to, co vidí doma.

Tak tohle tvrzení je bohužel pravdivé - podle všech ukazatelů a průzkumů u nás i v zahraničí je jednoznačně dokázáno, že pokud je dítě svědkem agresivního chování, převezme tento vzorec a začne se samo chovat agresivně, tím spíš, že jak už víme, je to pro ně přirozený způsob, jak se domoci svého. Jenom pro vaši informaci: svědkem šikany na školách je cca 41 % dětí.  

7. On není agresivní, on je v pubertě.

V pubertě sice dochází k odtržení dítěte - nebo - chcete-li  mladého jedince - od rodiny a může dojít i k asociálnímu chování, ale to neznamená, že tím můžeme omluvit agresivitu jako takovou. Je přirozené, když se v rámci party, nahrazující pubescentovi rodinu, zkoušejí hranice společenského chování a posouvají se meze. S postupem času se chování ustálí na přijatelných nomách. Druhá věc ovšem je, když padají morální zábrany. Tam už je celá věc na pováženou a je nutné pečlivě zvážit, kdy jde o pubertální vzpouru a kdy už o projev závadného a netolerovatelného chování, zejména v oblasti fyzické agrese.

A co můžeme dělat my, jako rodiče? V první řadě se věnovat výchově - čím je dítě problémovější, tím víc péče bude potřebovat. Dohodnout si v rodině jednotné postupy a ty dodržovat. Vždycky odměňovat pozitivní chování  a nepovažovat je za samozřejmost. Nesmíme se bát přiznat si, že naše dítě má problémy, a s jejich řešením se obracet na odborníky.

A na závěr ještě doplním věc, která mě zaujala, i když dávno nevím, kde jsem ji četla: "Bezproblémové dítě se vychová snadno, ale vychovat dítě, mající od narození problémy, není úkol pro jednoho člověka! To je tvrdá dřina pro celou rodinu."

 

Zdroje: články a publikace Michala Koláře, článek Agresivní děti, Učitelské listy, odborná literatura. 

         
   
24.09.2004 - Společnost - autor: Herta

Komentáře:

  1. avatar
    [3] pajda [*]

    Léthé: není nad zdravý optimismus

    superkarma: 0 25.09.2004, 21:25:14
  2. avatar
    [2] Léthé [*]

    A víte že jsem ráda že ty moji spratci mou výchovu přežili a zatím ještě nikoho nezabili? Možná že to se syni bývá o něco těžší…

    K bodu č.1.)
    Ani mému synovi moc nevyhovoval řád školy...raději by byl chudáček na vedlejší střeše s pokrývači,který v první třídě odváděli jeho pozornost a já doma četla jednu poznámku za druhou.Holt ho zaujali víc než úča. Po dodělání střechy obrátil svou pozornost do třídy.

    K bodu č.2)
    Naučili jsem ho, že ránu musí oplatit dvěma ranami. Od té doby chodil domů čistý a bez modřin….sic tu a tam z poznámkou.

    K bodu č.3.)
    v době těhotenství jsem měla šílený stres….

    K bodu č.4.)
    Jediný zápor v jeho chování od tří let byla přílišná „ukecanost“ .Učitelky ve školce i na prvním stupni základky věděli o nás úplně všechno . ANO Vyrostl z toho .

    K bodu č.5.)
    Myslím že dnes disponuje zdravou agresivitou….umí se bránit,umí bránit i slabší. Pouze při sledování našich politiků se jeho agresivita dost zvedá ,naopak při Babičce Boženy Němcové, i nějakou tu slzičku upustí .

    K bodu č.6.)
    Dělá co vidí doma? No potěš pánbů….

    K bodu č.7.)
    Pubertu snad neměl…myslím že v pubertě je až teď ve svých 28 letech .

    Nepropadejte panice …ne každý kluk který spolužákovi v první třídě natrhne hubu,se stane vrahem .


    superkarma: 0 25.09.2004, 11:46:59
  3. avatar
    [1] Žábina [*]

    ano, to je pravda...je to dřina, ale výsledek přece bude stát za to ne? a to že se dítě chová tak jak vidí v rodině je taky pravda...když táta mámu seřve za každou prkotinu, bude se tak dítě chovat i ke spolužákům....

    superkarma: 0 24.09.2004, 08:53:37

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme