Příběh, který nám poslala čtenářka s nickem v.poho by se dal též nazvat. Jak se stát bezdomovcem. Na začátku to byl krásný muž, který mohl mít před sebou krásný život. Zvolil si ale jinou cestu

Byla to krásná mladá holka.Taky inteligentní. Studovala gymnázium a se školou vážně neměla problém.Příjemná, sympatická. Dalo se s ní bavit prakticky o čemkoliv. Psal se přibližně rok 1990 a jí bylo tehdy tak šestnáct, možná sedmnáct. To maximálně. Měla celý život před sebou.

A pak potkala jeho a zastavilo se jí srdce. On už byl vlastně dospělej chlap, tak o šest, sedm let starší. Ale to jeho charisma! Modrooký blonďák, postava jak ze žurnálu a nádhernej uhrančivej kukuč, pro ten by i dneska holky dokázaly vraždit. Prostě láska na první pohled. I na druhý, na třetí... Trvalo to pár měsíců, přeběhl rok, možná dva let a její rodiče byli nešťastní.

On byl fakt krásnej chlap, něco v něm bylo, vážně ho nešlo jen tak přejít a nevšimnout si. Všude ho bylo vidět i slyšet.. Určitě by mohl něco dokázat, kdyby byl býval chtěl. Ale už tehdy se vědělo, že tak nějak nedokončil učňák a na vojně byl taky zavřenej. Prý něco ukrad nebo kdo ví co. Taky nějaká ta příživa tam nejspíš byla. Co já vím? Však to znáte, na vesnici se ví všechno, ale taky se o všem jenom potajmu šušká.

No tak moc nechodil do práce.

Nějak ho to tam nebavilo nebo co. Bylo tolik jiných věcí, které se daly provozovat. Však víte, jak to vypadalo krátce po revoluci. A co dělal konkrétně on? No, mě se neptejte. Mně on se fakt nesvěřoval. Ale ona, ona by možná věděla. Pořád za něj někde něco žehlila. A omlouvala ho. Protože ty oči, ty jeho uhrančivý oči, ty by přece nedokázaly provést nic špatnýho.

Pak udělala maturitu. Bez problémů, samozřejmě a buď se nedostala na vysokou nebo chtěla být s ním. To už si vážně nepamatuju. Je to tolik let.

Jenže moc práce tehdy taky nebylo. Rozpadaly se státní podniky, bylo dost zkušenějších lidí a tak nebylo z čeho vybírat. Ona ale uměla dobře jazyky a tak odjela na druhý konec republiky.

Pořád se samozřejmě vracela. Za ním.Ale už to nebylo každý den.

A jemu to bylo fuk.“Takovejch holek ještě bude!“ smál se a klopil do sebe jednoho frťana za druhým. Už neměl potřebu být aspoň občas střízlivý. Anebo zajít semotamo do zaměstnání.

Ona jezdila čím dál míň. S odstupem i ona začínala chápat, že se nikdy nezmění. Ale úplně nad ním zlomit hůl pořád nedokázala. Naštěstí se jí naskytla možnost odletět za oceán a tak to udělala. Rodiče byli rádi, věděli, že už ji asi moc vídat nebudou, ale taky věděli, že jestli zůstane tady, zničí si s ním život.

Jeho vyhodila máma z domu. Taky už nemohla snášet, jak se pořád opíjel, řval na ni a krad´ jí peníze.

A tak šel. Za pár týdnů či měsíců už jsme ho všichni potkávali v krajském městě. Postával tam se sobě rovnými u místního obchoďáku. S flaškou čuča v ruce, opilý, buď jen tak spal na lavičce anebo žebral. Pořád to byl nádhernej chlap. Ten první rok. Nebo i ten druhý. Ale pomalu to s ním začínalo jít z kopce.

Čím dál víc smrděl. Neudržel souvislou myšlenku. Sem tam mu začal chybět zub. Jen vlasy měl kupodivu pořád stejně husté.

Vždycky, když jsem ho potkala, tak se ke mně hlásil. Ke každému se hlásil.Já nikdy neměla problém s tím ho pozdravit a pronést pár slov. Ještě pořád uměl flirtovat. Ale už to bylo spíš k smíchu. Nebo pláči.

Myslím, že byl svým způsobem šťastnej. On si svůj život vybral. Měl spoustu možností, ale chtěl žít takhle a tak tak žil.

Ona mezitím v Americe vystudovala vysokou školu. Je to pár let a zaslechla jsem, že prý se tam nakonec snad i vdala. Občas přijede domů. Jednou jsme se dokonce i potkaly. Je to pořád hezká holka. Příjemná a milá. Jen mi přijde taková melancholická. Kdo ví, jestli je nakonec šťastná?

Přála bych jí to.

A on?Každý příběh má svůj začátek i konec.

Jsou to asi dva roky, kdy mi máma zavolala, že už tady není. Nějak to přebral s pitím. Usnul a zapadl mu jazyk. Nebylo mu pomoci. Dlouho tu s námi nepobyl. Kolik mu mohlo být? Tak dvaačtyřicet? Asi. Dost málo na smrt. Škoda každého zmařeného života.

A tak si na něj občas vzpomenu. Ale víte co?Nelituju ho. Nikdy jsem ho nelitovala.

On si svůj život vybral. Může se nám to stokrát nelíbit a stokrát s tím můžeme nesouhlasit, ale byla to jeho volba a já si myslím, že byl tak nějak šťastnej. Žil tak, jak chtěl. Svobodný jako pták a bez obav z budoucnosti. Dosáhl svého cíle a i když nám může možná připadat nesmyslně nízký, byl to JEHO cíl.

Kolika z nás se nakonec poštěstí dojít tam, kam jsme chtěli?

Budiž ti země lehká, Mildo.

v.poho

Milá v.poho. To je moc smutný příběh. Ten muž neměl vůbec žádnou ctižádost a pud sebezáchovy.

Máte také nějaký příběh o bezdomovci, milé ženy-in? Znáte nějaký podobný osud? Co myslíte, kde se to v člověku zlomí a ztratí chuť do života? Proč někdo propadne takové sebedestrukci?

Napište nám na to svůj názor na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama