Poslední dobou je velmi diskutovaným tématem  „chování psů na veřejnosti“, a především jejich napadání lidí, které mnohdy skončí tragicky. Většinou jsou tyto případy spojeny s tzv. bojovými plemeny. Ovšem, jak jsem zjistila u veterinářů, žádná taková plemena oficiálně definována nejsou. Jenže když se na mne zazubí doga, ovčák a nedejbože rotwailer, není mi nejlépe. Je mi úplně jedno, jaké je to plemeno.

Kde se však bere ta zvýšená agresivita?
Lidé si často pořizují „módní“ rasy. Jenže na ně nemají moc času. Nevědí, jak je vychovávat, jak se k nim chovat. Pes musí pochopit, že „pánem smečky“ je člověk a ne on. Má poslouchat svého pána. Jenže tomu tak mnohdy není. Vidíme až groteskní situace, kdy si dospělý neporadí s malým ratlíkem, o větších psech nemluvě. Majitel „nepřikáže“ psovi, aby si sedl, lehl, nechal si nasadit košík. Spíše ho ukecává. A protože psa řádně nevychoval, ten jej neposlouchá.

Takové zvíře je vlastně zkažené. Následky nese celý život, a pak je nevypočitatelné. A přitom na začátku to bylo takové roztomilé štěňátko a já jsem ho tak miloval a dělal, co jsem mu na očích viděl. Prý stačí jen málo. Když si pořídím psa, nemůžu počítat s tím, že bude jen domácím miláčkem a mazlíčkem. Je to běh na dlouhou trať. Pokud se mu budu věnovat, dopřeji mu řádný odborný výcvik, pes by měl být poslušný, vychovaný a připravený na život ve společnosti.

Navíc je tu také problém lidí, kteří si potřebují zvýšit sebevědomí. Pořídím si střelnou zbraň, silné auto a „nebezpečného“ psa. A aby bylo vidět, že si se mnou jen tak někdo nemá začínat, budu ho vychovávat k agresivitě. Tito lidé si vůbec nelámou hlavu s tím, že by jejich „ochránce“ mohl vážně někomu ublížit. Léčí si své mindráky.

Trochu odbočím. Žiji v Praze, v centru. V okolí je jeden malý parčík s hřištěm pro děti. Pejskaři, a že je Vás hodně, přestaňte po večerech venčit psy na dětských hřištích. Přestaňte zanechávat exkrementy svých miláčků na ulicích. Čím dál tím častěji si připadám jak ve hře na kličkovanou, když chci bez újmy na podrážkách svých bot dojít domů. Máte kolem speciální odpadkové koše s papírovými sáčky. To je Vám tak zatěžko sebrat hovínko a vyhodit ho tam, kam je určeno?

Také jezdím tramvají. Dle zákona má mít pes na veřejnosti náhubek. Opravdu mi není příjemné, když vedle mne stojí pes s vyplazeným jazykem bez náhubku. Už slyším Vaše slova: „On je hodnej, nikomu neublíží.“ Jenže cesta dopravním prostředkem je stresující. Řidič prudce dupne na brzdu a poleká se nejen člověk, ale i pes. I ten „hodnej“ pes se může ohnat po okolí, a když nemá košík, může dojít k neštěstí. Dá to takovou práci mu ten košík nasadit?

Lidé, buďte soudní, a pokud si chcete pořídit nejvěrnějšího přítele, uvědomte si, že s tím na sebe berete velkou odpovědnost. Zamyslete se, zda na to stačíte. Pořídit si psa je nejenom zábava, ale jsou i určitá pravidla, která by se měla dodržovat. To, že pes je obrazem svého pána, bylo už několikrát prokázáno. Pes není v žádném případě jen kus „masa na šňůře“, je to tvor, kterého si máte vážit a stejně tak prostředí, kam si s ním vyjdete.

Reklama