Bulvár

Omylem zatloukli šroub v noze


Narodila jsem se s celkem běžnou vadu - špatnými vazy v koleni.

Bohužel jsme měla krapet smůlu v tom, že moje dětská lékařka se narodila se stejnou vadou - nebo to aspoň tvrdila. Její noha se ale během puberty spravila, takže když nám ortoped doporučil operaci, mí rodiče se s ní poradili a návrh operace zamítli s tím, že oni chtějí počkat přes pubertu, jestli se stav neupraví spontánně.
Ortoped jim to ani nevymlouval, ani neschválil, prostě jen nařídil elektroléčbu a rehabilitační cvičení, které trvalo skoro dva roky - bez viditelného pokroku. Od dvanácti let jsem se nepostavila jinak než se slušným klubkem elastického obvazu na noze, a i potom jsem nohu tahala za sebou. V osmnácti to ale vypadalo, že se stav upravil - noha přestala bolet, svaly začaly fungovat a celkově jsem zase začala žít... idylka trvala tři roky. Pak noha povolila a já skončila v nemocnici. Lékařka na chirurgii „odborně" zhodnitla stav nohy a nařídila ji dát do dlahy. Za týden při kontrole prohlásila, že když se na nohu postavím, tak mi nejspíš nic moc nebude a že v rámci rehabilitace mám dělat dřepy. Na můj dotaz, kolik nebo jak často mi řekla, že až jich udělám dvě stě, mám přijít znovu. Nechci se té dobré ženy nijak dotknout, ale mohlo jí dojít, že to, že je někdo hubený, neznamená automaticky i to, že je nepohyblivý. Za týden jsem byla zpátky a milá paní doktorka byla na mrtvici. Ovšem když jsem zvládla dvě stě dřepů, byla jsem podle ní zdravá a další léčby nebylo třeba. Zůstával jen jeden problém - a sice ten, že jsem se na noze neudržela déle než dvě hodiny, pak začala nesnesitelně bolet.

Po dvou měsících jsem se šla ukázat do nemocnice ke známému mých rodičů - významnému ortopedovi. Nohu prohmátl, nechal zretgenovat a jeho další dotaz byl jediný. „Kdy to otevřeme?" Rozhodli jsme se pro konec listopadu. Operace měla být jednoduchá, rychlá a běžná - prostá plastika vazů. Bohužel po začátku se zjistilo, že i mistr tesař se někdy utne a že koleno připomíná spíš kandidáta na sekanou než část lidského těla. Z dvaceti minut byly více jak tři hodiny na sále a jednoduchý zákrok byl nakonec proveden jiným, starším a mnohem náročnějším způsobem. Do papírů se ale tato záležitost nedostala, takže z nemocnice mě propustili předčasně, ještě s mokrou sádrou na noze a s propouštěcí zprávou, která neodpovídala skutečnosti.

Sádru jsem měla dalších deset týdnů a po jejím sundání následovalo první překvapení - noha srostla špatně a bylo třeba vytvořené srůsty znovu uvolnit. Naštěstí se to povedlo bez nového lámání a bez narkózy.

Následovala rehabilitace a první nesrovnalosti - noha, na které mělo jít bez problémů klečet, otékala, bolela a dělaly se na ní modřiny v místech, kde podle záznamů žádné být neměly. Sestra z rehabilitace ověřila všechno v dokladech, ujistila se, že otoky a podlitiny nejsou jejich", a tím to pro ni skončilo. Lékař, který nohu kontroloval, udělal totéž. Když jsem po roce přišla s tím, že noha stále bolí a otéká, dozvěděla jsem se, že už mi dva odborníci řekli, že jejich to není a nemám tam co lézt... nakonec jsem se smířila s tím, že moje noha je zřejmě nezávisle na mně hypochondr a přestala otravovat". Asi po deseti letech si všiml lékař, který se zabývá alternativní léčbou bolesti, že mám blokované čákry a tedy někde v těle nějaký kov, a protože už věděl, že záchvatům bolesti předchází vždy ztuhnutí nohy, požádal o rentegeny.

A tehdy se zjistilo, že jak v nemocnici nevyplnili řádně papíry, tak jaksi omylem" nezapsali, že mám v noze šroub. Ten se během mého růstu posunul a jeho hlava dělala ty neuvěřitelné kousky, které jsem si podle tolika lékařů vymýšlela". A čekalo mě další překvapení - podle zúčastněných lékařů byla na vytažení šroubu nutná narkóza a celý zákrok byl podle nich značně riskantní. Naštěstí pro mě jsem se dostala k lékaři, který je dneska mým kamarádem, i když tehdy měl kliku, že jsem ho nezakousla na místě - pozval mě na malý operační sál, píchl do nohy lokální anestezi, vytáhl šroubovák a šroub prostě vyndal... oproti třem dnům v nemocnici a několikatýdenní léčbě jsem mohla jít za dvacet minut domů - a po svých. A protože není jeho zvykem podezírat pacienty bezdůvodně z hypochondrie, tak mi pomohl i s ortézou, která mi upravila držení těla při chůzi natolik, že jsem po létech mohla vysadit silná analgetika a opiáty, které byla do té doby nedílnou součástí mého života...

Pajda
Milá Pajdo,
děkuji za příběh a doufám, že už jste si svůj podíl bolesti vybrala.
Přeji hodně štěstí a pevné zdraví.


   
25.01.2007 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [7] edith1975 [*]

    už vím, proč ta přezdívka

    superkarma: 0 25.01.2007, 19:31:43
  2. avatar
    [6] alušenka [*]

    teda Pajdo, ve svým životě si zažila takový rány..

    superkarma: 0 25.01.2007, 14:47:42
  3. avatar
    [5] aiša [*]

    superkarma: 0 25.01.2007, 12:38:58
  4. avatar
    [4] Tejfi [*]

    Jo kolena a vazy to je mi dost známé.

    superkarma: 0 25.01.2007, 11:21:07
  5. avatar
    [3] Věrulinka [*]

    zdraví přeji

    superkarma: 0 25.01.2007, 11:12:34
  6. avatar
    [2] Mylady [*]

    drsný. Já si vzpomínám, když jsem ležela po autohavárii v nemocnici (mim. to by bylo taky na román), tak jsem mimo jiné měla zlomenou kliční kost. Když jsem říkala, že mě to bolí, co mám dělat, tak řekli cvičit. Svědomitě jsem chytla ruku a snažila se cvičit, když to bolelo pořád, tak mi to obvázali - to už zjistili, že je to zlomené a nesměla jsem s tím hýbat. Ale to je jenom maličkost z toho všeho, co jsem si tam prožila.

    superkarma: 0 25.01.2007, 10:27:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme