10. března 1959 tibetský lid povstane proti čínské okupaci a agresi. Národ buddhistů donucen k nemírumilovnému zásahu i přes své staletím zkoušené náboženství soucitu, je krvavě potlačen.

Jeho svátost 14. tibetský dalajláma, duchovní vůdce a otec všech Tibeťanů, posvátná autorita volí nechtěný, ale všemi lámy vymodlený, exil v Indii.

 

Přes 80 000 Tibeťanů umírá během vojenského vpádu, milion Tibeťanů v průběhu „přátelského pobytu“ čínských okupantů ve vězení, pracovních táborech.

Je zničena většina z původních 6 000 klášterů, chrámů a svatyní.

Krutých omezení se dočká i užívání mateřského jazyka, výuka buddhismu, je násilně kontrolována porodnost tibetských žen, lidé jsou vězněni za nošení dalajlámovi fotky, veřejně projevenou náboženskou praxi. 

Na území Tibetu přijíždí tisíce čínských civilistů za účelem „polidštění“ věřícího národa.

Zem je devastována skládkami jaderného odpadu, kácením lesů, drancováním nerostného bohatství, likvidací divoké zvěře.

 

Dnešní Tibeťané stojí v jedné řadě záměrné likvidace s původním obyvatelstvem Ameriky či Austrálie.

 

I přes všechna příkoří Tibeťané neztrácejí svou víru. Víru v soucit, karmu, koloběh příčin a následků.

Tibetský lid má můj neskonalý obdiv.

 

10. března většina demokratického světa na důkaz nesouhlasu s děním v Tibetu vyvěsí vlajku hory, slunce, lvů a drahokamu.

 

Tuším, že většina z nás nevlastní vlajku své země, natož tibetskou.

I přesto si prosím upomeňme v tento den, jen na malý okamžik, jaké to je, být nesvobodný, (naše historie nám tyto vzpomínky bohužel umožňuje) a tiše se mnou proneste: „Óm mani padme húm“.

 

Za pomoci www.tibinfo.cz napsala

 

Reklama