Bulvár

Olga Želenská: Mám v sobě divadlo i řezničinu

Prvním slavným nositelem příjmení Želenský byl herec Národního divadla Karel Želenský, jeho syn Drahoš byl v Národním divadle dokonce ředitelem. Kromě toho založil novou scénu v Bratislavě a jako ředitel působil i v Ostravském Divadle.  

civilNejen o slavných předcích, ale také o rodině, o práci, o divadle a o vztazích si budu povídat s rodačkou z Kolína, herečkou, dabérkou a zejména zakladatelkou divadelní společnosti Háta, Olgou Želenskou.
Sešly jsme se v prostorách divadla Palace, těsně před představením Vztahy na úrovni, se kterým zde divadelní společnost Háta vystupuje.

Vy v této hře hrajete taky?
Ano, hraju v ní manželku politika.

O čem hra pojednává, se podívejte v následující ukázce.

Vztahy na úrovni / záznam z Litoměřického divadla

Divadelní společnost Háta byla založena v roce 1997. Na jejím vzniku se společně domluvily Olga Želenská, Ivana Andrlová a Mahulena Bočanová.

Přečtěte si také:

Pokud dobře počítám, vstupujete letos už do sedmnáctého roku své působnosti, byla Háta někdy takříkajíc na hraně?
Myslím, že nejen Háta, ale celý život je na hraně. Máte takzvaná léta hubená a léta tlustá. Vybudovat divadlo a zároveň udržet určitou úroveň, to dá opravdu hodně práce a úsilí, a také dlouho trvá, než se dostanete do povědomí. Je i zajímavé, že existují takové jakoby cykly, prostě období, kdy lidé chodí do divadla víc a kdy nechodí skoro vůbec. Ale teď musím zaklepat, poslední tři roky se nám daří. Jezdíme i třicet zájezdů měsíčně a už teď plánuji jaro 2015.

Háta je divadelní společnost, která je zájezdní, dřív by se použilo slovo kočovní, hostujete v různých pražských i mimopražských divadlech, v kulturních domech, nikdy jste neuvažovaly založit si svoji stálou scénu v kamenném divadle? 
Tak předně, klidně použijte slovo kočovní, my se za to nestydíme, jsme kočovná společnost. Rádi jezdíme po republice, rádi se vracíme do míst, kde nás už lidi znají, kde přijdou na Hátu, protože ví, že se pobaví. 90% pořadatelů míst, kam jezdíme, jsou moc milí lidé, kteří nám vychází ve všem vstříc.
A kamenné divadlo? Ne, o tom jsme neuvažovali. Jednak bychom přišli o to kočování a pak také, já tohle neumím. Neumím se starat o provoz budovy, hlídat elektriku, plyn..., možná bych se to naučila, ale možná by mě to i zabilo. Já si prostě radši budu sedět doma a hezky z křesla organizovat zájezdy.

Panuje u vás v divadle hierarchie, hraje se na ředitele a zaměstnance?
Ne, to u nás nepanuje a myslím, že ani nikdy nepanovalo, to nemůže fungovat. Ale možná si to myslím jenom já, nevím. Celý život se však řídím srdcem a intuicí, kterou mám po mé babičce. To byla selka z Dománovic u Kolína, velice rovná a vtipná ženská, která měla silnou intuici. Já, i když chci něco zkoušet, tak především přemýšlím nad tím, jací jsou ti herci hlavně po lidské stránce, jestli jsou slušní. Protože i kdyby to byl geniální herec, tak nějakého charakterního „hajzla“ bych nikdy neobsadila. Nikdy.

hiear

hierarchie zde nepanuje / foto: MgA. Jan Slavík

A objevil se u vás někdo takový?
Tak samozřejmě se stalo, že za těch 17 let jsem někdy sáhla vedle a obsadila někoho, kdo do té party nezapadl.

Jak jste se ho pak kulantně zbavila?
Odešel sám. Já jsem v podstatě pyšná na to, že to v naší divadelní společnosti funguje tak, že gro těch lidí nepřipustí, aby tam mezi nimi někdo takový byl.  A když tam je, teď nebudu jmenovat, tak se opravdu nakonec vyeliminuje sám. Z psychologického hlediska je to velmi zajímavé a jsem za to ráda, že to u nás tak je, protože když se podíváte všude kolem sebe na to zlo a faleš, není to obvyklé. 
Nemám ráda zlo, faleš a závist. Ano, někdy říkám lidem do očí nepříjemné věci, ale pořád je to lepší, než je pomlouvat za zády.
A ještě jak jste se ptala, jestli u nás panuje hierarchie ředitel a zaměstnanci - já jsem kolegyně. Jak říká Ivana Andrlová, moje kamarádka a spolužačka, nikdo nás nechtěl, tak jsme založily divadlo a všichni jsme kolegové.

Musím říct, že s kýmkoliv od vás jsme dělala rozhovor, tak o vás velmi hezky mluvili.
To oni musí. (smích)

kolegy

s hereckými „kolegy“ Ivankou Andrlovou a Martinem Zounarem / foto: MgA. Jan Slavík

(smích) Já myslím, že chtějí.
Zůstaňme ještě u Háty.  Je únor, za pár dní budete mít svým způsobem výročí, neboť
22. února 1998 jste poprvé vystoupili s komedií Malované milování. V témže roce se pak uskutečnila premiéra hry Tenor na roztrhání a o rok později jste produkovala Bosé nohy v parku, čím jste se dostaly výrazněji do povědomí. A premiéra byla opět v únoru. Ten měsíc jako by vám přinášel štěstí. Máte ráda únor?
No vidíte, to mně ani nedošlo. Ale nemám ráda únor, nemám moc ráda zimu. Mám ráda srpen a pak mám ráda snad jen prosinec, kvůli jeho předvánoční atmosféře. Anebo je to možná i tím, že jsem v prosinci narodila.., i když vlastně, já jsem se měla narodit v únoru. To je náhoda. Jsem totiž sedmiměsíční nedonošenec. Rodiče jeli 20. prosince na návštěvu za babičkou do Prahy, na maminku to nějak přišlo a už jsem byla na světě.

Takže kromě prosince, zimu ne.
Ne. Protože jsem i takový Mičurin. Miluji práci na zahrádce, sázím stromky, kytičky. Je to přirozené, protože práce v divadle je neuchopitelná, je to práce psychická a já potřebuji i práci fyzickou. Dokonce jsem si kvůli tomu mému zahradničení koupila i velké auto, abych v něm mohla vozit stromky a sazenice, no neskutečný bordel mám v autě. (smích) A protože mi ta květena většinou každý rok zahyne, tak příští rok sázím zase. Ale je to moje úchylka: kytky a zvířata. 

Jaká zvířata?
Měla jsem psa, který už bohužel umřel, ale mám doma osm akvárií, jsem totiž i velká akvaristka. Včera jsem třeba rodila ryby…

Rodila ryby?
Ano, dvě hodiny.

No tedy, co všechno se o Vás člověk nedozví.
Ale ještě k těm měsícům, co takový červen? To jste se přece podruhé vdala.

Vy to víte? Ale to by šlo říct, že i poněkolikáté (smích)..., ale ne, máte pravdu, podruhé. Svého současného manžela jsem ke svatbě donutila, dala jsem mu 12 hodin na rozmyšlenou, jestli si mě vezme nebo ne.

12 hodin? Není to málo?
Není. My jsme totiž znali už dlouho, ještě z gymnázia z Kolína. Pak se naše cesty rozešly, 26 let jsme se neviděly, a pak jsme se v Kolíně v hospodě zase sešly. Přijel Jiří na bílém koni.

Je to ten pravý?
(smích) To nevíte nikdy. Ale snad jo.

album

s dcerou Karolínou a manželem Jiřím / foto: MgA. Jan Slavík

A co ostatní vztahy?
Jé, tak to jsme si měly dát spicha dřív, jestli začnu vyprávět o svých vztazích, tak tu budeme do rána a já prošvihnu i svoje večerní představení. (smích) Byly – a byly lepší i horší. Prostě, co Tě nezabije, to Tě posílí.

Vy jste velmi temperamentní žena. Vás asi hned tak někdo nezkrotí.
Jsem nespoutaná, vím to o sobě. Moje vztahy skončily právě na tom, že mě chtěl někdo zkrotit, předělat k obrazu svému. Můj současný muž pochopil, že to nejde, tak se o to ani nesnaží.

Tak to by mohlo vydržet. Předpokládám, že není z umělecké branže. 
Není, je lékař, ortoped.

To se může někdy hodit.
Mně už se to hodí teď. (smích)

Co pro vás znamená láska
Velice moc.

A kamarádství.
Taky.

Máte dnes už sedmadvacetiletou dceru Karolínu, co dělá, dala se také na herectví?
Ne, nedala. Vystudovala školu v Ústí nad Labem, obor grafický design, a samozřejmě je z generace lidí, kteří nemají a těžko hledají práci. Takže učí výtvarnou výchovu, asi za 4 koruny na hodinu a k tomu jezdí s nemocnými dětmi z Jedličkova ústavu. Různě je vozí na kroužky apod.

Kdyby chtěla hrát u vás v souboru, vzala byste ji?
Ne, ne, ne. My jsme obě stejné a to nejde mít vedle sebe stejného člověka (smích)
Ale jinak si velmi rozumíme. Myslím si, že by mě nikdy nedala a já ji taky ne. Karolína je velmi slušný člověk, jsem na ni pyšná, povedla se mi. :-)

sdcerou

s dcerou Karolínou jsou jako sestry

Jak to děláte, že vypadáte tak dobře? 
Nijak. Kouřím šedesát cigaret denně, jím nezdravě, nesportuji, nechodím na plastiky, pro své zdraví nedělám nic. Mně někdo říct, že mám jít cvičit, tak se radši zabiju. To můj muž, ten chodí cvičit pravidelně. A pak si dá svíčkovou.

Taky máte krásné vlasy? Ani o ty se nijak nestaráte?
Ne, nijak. Je to dědičné. Oba moji rodiče měli krásné, husté vlasy.

 V úvodu zmiňujeme vaše předky, dědečka a pradědečka, ale i tatínek byl hodně spjatý s divadlem, viďte?
Ano, táta hrál dlouhé roky v Kolínském divadle, v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Už v pěti letech jsem hrála v Kolíně ve Strakonickém dudákovi, pět let jsme v tom hrála, pak mi ale narostly prsa a oni mi tu roli vzali. Dost jsme to obrečela.  

Tatínka to nelákalo do Prahy?
Asi neměl takový talent, nebo já nevím, ale i ta doba byla tenkrát jiná. Herci šli ze škol hrát do oblastních divadel, třeba se pak v tom městě oženili, založili rodinu, málokdo se dostal do Prahy. Ale oblastní divadla měla něco do sebe. Měla svoje stále herce, lidi na ně chodili, to už teď bohužel moc není, každý chce do Prahy. I když znám ještě spoustu herců, kteří žijí v Českých Budějovicích, v Pardubicích... a jsou spokojeni.

Kolínské divadlo funguje jako dřív?
Bohužel ne, myslím, že se tam nějak nedohodlo vedení, vlastně ani přesně nevím, jak to tam v současnosti funguje. Já jsem se pak dostala do pražského ABC a už jsem se tam nevrátila. Ale bylo to krásné divadlo, mám na něj ty nejkrásnější vzpomínky. Na Kolín nedám dopustit.

Vaše maminka pracovala v jakém oboru?
Maminka byla zubní instrumentářka z řeznické rodiny, takže ve mně se to tak nějak všechno zvláštně smísilo. Jako dítě jsem například na půl prázdnin jezdila do Dománovic, kde babička chovala prasata, býky, chodila jsem sbírat okurky, pomáhala na poli..., A druhý extrém, to byla druhá polovina prázdnin u babičky z otcovy strany, u herečky Milady Želenské, která bydlela v Praze v Klimentské ulici. Ta mně vždycky hezky učesala dva copy a chodily jsme spolu do divadla, na procházky. Takže já mám v sobě vlastně divadlo i řezničinu. Umím třeba geniálně dělat jitrnice.

rez

mám v sobě vlastně divadlo i řezničinu... / foto z představení Cyrana, foto: MgA. Jan Slavík

To umí málokdo.
To ano, jen já a řezník. (smích)

Na řezníka jste nakonec nešla, vystudovala jste pražskou konzervatoř, ale ještě předtím jste byla rok na gymnáziu v Kolíně.
Ano, jak říká můj muž, já jsem byla tak chytrá, že jsem udělala gympl za rok.
Prostě to nešlo, ne že bych byla tak blbá, kdyby tam byly jen humanitní obory, tak to dám. Ale fyzika, matika, to mně fakt nešlo. Takže jsem se rozhodla, že půjdu na pražskou konzervatoř. Vyrůstala jsem v hereckém prostředí, bylo mi to rozhodně bližší. Už během studií jsem hostovala v pražském Divadle Jiřího Wolkera nebo v Realistickém divadle, a v tomto období, na konzervatoři, jsem byla nejbohatší. Jako studenti jsme statovali, měla jsem třeba i dvě stovky za představení, což bylo v té době hodně peněz. Byla jsem tak bohatá, že jsem si dokonce mohla dovolit rodičům koupit nábytek. Studium na konzervatoři, to bylo úžasné období.

Čtenářky Vás neslyší, nicméně já musím konstatovat, že máte velice zajímavý hlas…
Takový vychlastaný, viďte? (smích)

(smích) Ne, to ne, prostě takový úžasný chraplák, který můžeme slyšet vlastně i v dabingu. Ale stejně tak byste se mohla věnovat i zpěvu, neuvažovala jste o dráze zpěvačky?
Ne, nikdy. Já zpívat neumím. Dělám a budu dělat jenom to, co umím.

Jakou máte ráda hudbu?
Jazz

No, vidíte, to je ono!
Ale to bych na to musela mít talent a to opravdu nemám.

A tak zase máte talent organizační, jinak byste nedokázala to, co jste dokázala – vybudovat fungující divadelní společnost, ke které jsme se zase obloukem dostaly.
Povězte mi, na které z vašich představení jste nejpyšnější?

Na všechny. To je jako když porodíte 19–20 dětí, tak máte ráda všechny, nerozlišujete mezi nimi.

A kdybyste nás teď chtěla konkrétně na nějaké představení pozvat?
Tak  určitě na ty dnešní Vztahy na úrovni, to  je myslím velmi zdařilé představení, pak také na Tři bratry v nesnázích, ty hrajeme velmi často, na Básníka a kočku, na Světáky...

Básník a kočka / v hlavních rolích Kateřina Hrachovcová - Herčíková a Lukáš Vaculík

Ještě před uvedením premiéry Světáků bylo slyšet rozporuplné ohlasy, že nelze překonat filmovou verzi. Jak se na to díváte s odstupem času?
Já mám tu výhodu, že mě vůbec nezajímá, co kdo říká. Mě vůbec nezajímá kritika. Ano, Světáci, to byla sázka do loterie, přiznávám, bála jsem se, že na to lidi nebudou chodit. Taky to byla nejdražší komedie, jakou jsem kdy dělala, hudba, kostýmy, kulisy..., bylo to opravdu strašně nákladné, a jelikož všechno jedu za své peníze, protože nemáme žádné sponzory, ty obavy tu byly.

svetaci

Světáci / s Monikou Absolonovou a Mahulenou Bočanovou / foto: MgA. Jan Slavík

Počkejte, vy nežádáte ani o granty?
Jednou jsem zažádala a nedali mi ho, tak už jsem víc nežádala. A víte co, já to ani nemám v povaze, někam přijít: dejte mi peníze. Já to neumím. Co si prostě nevyděláme, to nemáme. No a k těm Světákům, lidi je přijali. Za dva roky jsme odehráli už 200 repríz, plníme sály, takže si myslím, že je to zdařilé představení. Co víc si přát.

Na závěr bychom ještě mohly vysvětlit jméno vaší společnosti: Háta. Jde o krásné staročeské jméno, dnes už nepoužívané, nicméně vy jste jako Háta i pokřtěna po vaší pratetě.
Ano, to je pravda.

Jste pokřtěna, věříte v Boha?
Ano, věřím.

 Věříte na Osud?
Ano, věřím.

A věříte, že ho máme tak trochu i ve vlastních rukou?
Máme, ale když se v životě přihodí nějaké „blbosti“, tak si stejně myslím, že už je má člověk předem určené.

Tak ať je k Vám osud i nadále příznivý a ať se vám daří.
Děkuji a srdečně zvu vaše čtenářky, ať se přijdou podívat na některé naše představení.

 mydcew

 Vizitka: 

  • Herečka, dabérka, zakladatelka divadelní společnosti Háta Olga Želenská se narodila 20. 12. 1960 v Praze
  • Do svých 15 let žila v Kolíně.
  • V letech 19761982 studovala na konzervatoři v Praze.
  • Již za studia hostovala v různých pražských divadlech (divadlo Jiřího Wolkera, Realistické divadlo). 
  • V roce 1980 (ještě za studia) nastoupila do kolínského divadla (role – Rozára v Maryše, Anna Franková – Deník Anny Frankové, Diderotova Jeptiška).
  • V kolínském divadle hrála 12 let.
  • V roce 1986 se jí narodila dcera Karolína.
  • Po revoluci odešla z Kolína hostovat do divadla ABC a příbramského divadla (Maryša, Jana z Arcu). 
  • V roce 1997 založila divadelní společnost Háta, která s úspěchem funguje dodnes.
  • Je podruhé vdaná.

www.divadlohata.cz

   
07.02.2014 - Rozhovory - autor: Alexandra Stušková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme