V Ošklivce Katce máte spíše zápornou roli. Je to navíc vaše první takto významná role. Myslíte si, že vás to může nějak negativně poznamenat v očích diváků?
Určitě se u diváků na nějakou dobu zapíši jako záporná postava, ale myslím si, že poznamenat je trochu silné slovo. Možná jen na chviličku, alespoň doufám.
Patricie je takový ten prototyp seriálových hloupých blondýn.

Prototyp Bárbíny...
Tak. Ale je občas i vtipná, takže doufám, že ty vzpomínky nebudou jen špatné. Doufám, že diváci ode mě budou očekávat i něco dalšího - uvidíme, uvidíme...

Olga Lounová

Narodila se 7. března 1981 v Liberci. Tam také Absolvovala Gymnázium a Pedagogickou fakultu Technické univerzity. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka vystudovala popový zpěv a muzikál.

V libereckém divadle F. X. Šaldy hrála v muzikálovém představení Malované na skle. Účinkovala také v projektu Lewron Orchestra, kde ztvárnila hlavní roli Olzu. V divadle Na Blízku ji mohli diváci spatřit v roli Carmen v autorském projektu PAP Carmen. Účinkuje v muzikálu Golem a v Národním divadle v představení Dobře placená procházka.

Přičichla i k novinařině. Překládala a psala titulní rozhovory pro časopis Tv Revue. „Bavilo mě to. Bylo to hodně náročné, ale seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí. Mohla jsem do nich tak trochu vhlédnout...“ říká.

V seriálu Ošklivka Katka, který běží na Televizi Prima, hraje sekretářku Patricii Vytiskovou.

V září se můžete těšit na její nový singl a v prosinci na nové album, které natáčí s hudebním vydavatelstvím Skoop Entertainment. Žena-in dostala pozvání na křest!

Co v roli Patricie je vám vlastní a do čeho se musíte tlačit?
Hodně velký rozdíl je v tom, že já jsem trošku workoholik, Patricie ne. Patricie je rozmazlená a také hodně sobecká. Není úplně hloupá, studovala chvíli vysokou školu, ale je zvyklá, že jí hned všechno spadne do klína. Tohle já nemám, já se někdy musela a stále musím moc snažit. Nic nedostanu jen tak zadarmo. Mám za sebou velký kus cesty. Strašně ráda studuji - baví mě to. Mám za sebou několik škol.
Takže to jsou asi ty základní rozdíly, včetně toho, že já nejsem žádná intrikánka. Jsem obyčejná holka z maličkého lázeňského městečka - Patricie je z velkého světa, do kterého skrze ni teď tak trochu nahlížím. Ale je to pro mě něco jiného. Já jsem jako děcko chodila na vandry s kytarou, blbnula jsem na táborech a tak...
A ta druhá otázka?

Co je vaše - do čeho se tlačit nemusíte?
Je schopná obětovat se pro Marcelu. V tom jsme si podobné - i já se snažím přátelům pomáhat a stát po jejich boku. Také občas ulítává do humoru a legrácek, které mi nejsou cizí, a sem tam je z ní cítit hodně energie, jakou mám i já. Ale jinak moc společných stránek nevidím. Ukáže se časem, co mi scénáristé napíší (smích).

Proč jste se nestala učitelkou?
Já jsem odmalička hrála na kytaru. Když mi bylo patnáct, tak jsem začala pošilhávat po uměleckých školách okolo Liberce. Možnosti tam nebyly takové, jako jsou tady v Praze. Našla jsem jednu ve Frýdlantu a začala si zjišťovat informace.
Jenže jsem měla od rodičů a asi i ze sebe takové přesvědčení, že bych měla nejdřív něco „pořádného“ vystudovat. Umění se dá dělat jako koníček. Když člověk přijde o hlas, nebo třeba jako kytarista o prst a nic jiného neumí, těžko se pak uměním uživí. Takže jsem se nakonec vrhla nejdřív na gymnázium a potom na tu Pedagogickou školu - tam to bylo fantastické! Chodila jsem do sboru, měla jsem pár kapel, chodila jsem do různých školních kroužků...
Když jsem udělala státnice, řekla jsem si, že je možná ten pravý čas začít dělat to, co mě baví, a udělat si konzervatoř. Vzali mě, dostudovala jsem ji a jsem za to moc vděčná!

Znám lidi, kteří za sebou mají konzervatoř, ale nenakoplo je to. Co byl váš první krůček?
Díky tomu, že jsem už před tím měla kapely a různé další zkušenosti, tak jsem měla cestu trochu ušlapanou. Kdyby mi bylo patnáct, tak by to asi vypadalo jinak. V jednadvaceti jsem už prostě věděla, co chci, a šla jsem si za tím. Byla jsem aktivní, chodila na konkurzy, sem tam někde zpívala...
V patnácti vám to ani učitelé tolik nedovolí, v tomhle jsem měla výhodu. Byli ke mně benevolentnější.

Co vás baví víc, zpívání nebo herectví?
To nemohu tak jednoduše říct. Je to proud emocí, které skrze mě prochází. Když hraji, i když zpívám, snažím se ho cítit a prožívat.
Když se nad tím ale zamyslím, je pravda, že mě asi víc baví zpívání - to sdělení je pro mě silnější. Je to pro mě i jednodušší způsob komunikace s divákem. Asi to bude tím, že jsem zpívala už v pubertě. Když něco děláte v pubertě, tak vám to potom zůstane více přirozené, u mě to aspoň platí.

My jsme se tady sešli na natáčení Ošklivky. Před chvílí Hugo Patricii obvinil, že je zamindrákovaná škeble. Cítíte se někdy jako zamindrákovaná škeble?
Někdy trošku ano. Někdy mám den, kdy se na všechny trochu mračím, takže se dá říct, že vypadám malinko jako škeble (smích).
Navíc ano, jsem někdy i malinko zamindrákovaná a hledám na sobě nedostatky. Což je ale dobře! Člověk se pak druhý den probudí a těší ho, že se cítí jinak. Ale nemám to tak, že bych musela jít a na někom si to vybíjet nebo se chodit někam léčit s depresemi; vím o svých nedostatcích, pokud mohu, snažím se je změnit, a když ne, snažím se s nimi žít.

A prozradíte mi jeden mindrák?
Určitě, ale těch je spousta...

Tak ten největší?
Obrovský mindrák mám ze svého nosu...

...ale velký nos přece velkého ducha značí...
(Smích) To je sice pravda, ale...

Ale?
Také mám pusu nakřivo a velký zadek - takový vysoký. Někdy si připadám moc tlustá, jindy moc hubená. Když si dám moc čokolády, tak mám hned špatnou pleť... Mám kudrnaté vlasy a někdy, asi jako každá ženská, toužím mít jiné. Mindráků mám prostě spoustu.

Máte recept, jak se přes mindráky přenést? Když se probudíte a říkáte si: „Jé, to je den. Já zase dneska vypadám...“ Co uděláte, abyste byla v pohodě?
Nic. Beru se taková, jaká jsem. Když se někomu nelíbím, tak se mu prostě nelíbím, a co má být? Já se sebou musím žít, tak jsem se prostě narodila. Ano, mohla bych si třeba nedat tu čokoládu, ale někdy to prostě nejde.
Doufám, že ten, kdo mě má rád, mě má rád proto, jaká jsem uvnitř, a ne proto, jak vypadám.

Také o vás vím, že jezdíte na motorce. Ne na žádném malém mopedu, ale máte řidičák na velký těžký stroj. Jak se to holce stane, že najednou řídí silnou motorku?
Můj tatínek sbírá veterány. Jezdí v nich a sbírá je, a jezdí i na motorkách. Takže to mám v krvi (smích).

Věříte na tajemno?
Věřím. Jsem hodně duchovní člověk a snažím se vnímat určitá znamení ve svém životě. Snažím se dělat věci správně. Často se mi stává, že třeba jen pomyslím na špatnou věc, a vzápětí se o něco praštím - to je takové moje: „Pozor! Pozor! Tudy ne! Tohle ne!“
Ale stávají se mi i další podivné věci. Teď se mi třeba stalo, že jsem potkala kamarádku, na kterou jsem myslela a neviděla jsem ji pět let. Jdu si nechat opravit auto a ona tam sedí. Náhoda? Nemyslím.

Už se vám nějaká špatnost vyloženě vrátila?
Jednou. Byly jsme s kamarádkou v hotelu a - tak nějak z legrace - jsme si řekly, že si vezmeme takové malé ručníky s nápisem toho hotelu. Takže to byla taková trošku krádež. Hned druhý den jsem přišla o celou kabelku s peněženkou a se všemi věcmi.
Nezdá se to, ale všechno se vrací. I když to nemusí být tak, že zrovna něco seberete a hned vám něco ukradnou. To může přijít i po letech, třeba v nějaké nemoci...
Funguje to i obráceně. Vrací se negativní i pozitivní energie. To vidím třeba na svých rodičích.

Co konkrétně?
Naši adoptovali chlapečka. Hned týden na to, kdy si ho přivezli domů, rozkvetly doma všechny kytky. To prostě není jen tak samo sebou.

Vy jste také, tuším, aktivní v nějaké charitě...
Snažím se pomáhat s adopcemi na dálku, ale nedělám to proto, že bych čekala, až se mi to jednou vrátí. Jsem zdravá, mám úžasnou rodinu i práci, tak se toho snažím využívat a dávat, dokud mohu. Ať je to kamarád, kamarádka, dítě nebo třeba zvíře...
Mám takovou zásadu, že z každého tisíce, který vydělám, dávám sto korun na charitu. Teď mohu, tak proč bych to nedělala. I kdybych vydělávala jen deset tisíc měsíčně, tak jim těch tisíc korun dám. Byla jsem v Africe a viděla, co pro ně i malé peníze mohou znamenat. Tam je to kolikrát opravdu otázka života a smrti.

Jaký byl váš důvod k adopci na dálku?
Já to tak prostě cítím.
Ve své podstatě je jedno proč to člověk dělá, ale je důležité, že to dělá. V Africe, když jeden člověk dostane vzdělání, může zachránit tisíce dalších. Ale byť by díky tomu měl zachránit jen jednoho člověka, tak to má smysl.
Myslím, že je důležité cítit se potřebný. Ten, kdo se cítí nepotřebný, tomu se snad ani na tom světě nemůže líbit, ne?

Pojďme teď od charity zase zpátky k vám: Vy jste krásná štíhlá žena, prozradíte našim čtenářkám, co pro to děláte? Jak se udržujete v tak dobré kondici?
(Smích) Děkuji! Já jsem hrozně energický člověk. Stále něco dělám. Neláduji se každý den čokoládou a nesedím před televizí; i když občas ano, ale málokdy. Snažím se tomu vyhýbat a žít zdravě, jíst zdravá jídla a tak...

Takže žádná speciální dieta?
Ne. Jen si někdy dám půstový den.

Někdy? Jak často?
Jak mi to zrovna vyjde, jednou za měsíc, za dva... Záleží i na tom, jak se zrovna cítím. Funguje to úplně báječně, opravdu to člověka pročistí. Držím se také zásady a jím jedno velké jídlo denně. Přes den jím méně, jenom tak uždibávám (smích), večer si něco dobrého uvařím. Nebo si třeba zajdu s přítelem do restaurace na jídlo, které miluji. Dbám na to, aby toto jídlo bylo dobré nejen na chuť, ale i pro mou mysl. Jednou denně si prostě dám to, co mám ráda v neomezeném množství.

A nakonec pár povrchních otázek. Takže číslo jedna: Kolik času strávíte ráno před zrcadlem?
Když jedu natáčet, tak si jen vyčistím zuby, umyji obličej a jedu. Veškeré maskérské úkony na mně dělá moje maskérka Andrejka.
A jinak? Já jsem za pět minut hotová. Nebaví mě stát před zrcadlem a trávit čas pohledem na sebe. Řasy, stíny a frčím (smích).
Někdy to zvládnu i v autě.

Číslo dvě: Jací se vám líbí chlapi?
V tomhle jsem asi hrozně zvláštní ženská. Já po chlapech nekoukám, protože je nedovedu vzhledově zhodnotit. Může být blondýn i brunet, starý i mladý, malý i velký... je mi to jedno.
To, jestli o někoho stojím, poznám, až když se s ním bavím. Ten člověk musí být osobnost. Možná to zní jako nějaká fráze, ale jde mi o to, co má uvnitř.

Co vzkázala Olga našim čtenářkám?

Jak na vás Olga působí? Myslíte si, že má před sebou budoucnost, nebo vám připadá jako hvězdička, která zabliká a pohasne? Myslíte si, že jí její cílevědomost může v životě spíše pomoci, nebo naopak uškodit? A co si myslíte o adopcích na dálku: Chtěla byste ji vyzkoušet? Myslíte si, že je to správná forma charity, nebo že je to vměšování se do jiné kultury?

Reklama