.

Oldřich Matoušek: Péči o ohrožené děti a rodiny je potřeba soustředit pod jeden státní orgán

Rodina

Oldřich Matoušek: Péči o ohrožené děti a rodiny je potřeba soustředit pod jeden státní orgán

V dalším článku Edice Otvíráme si přečtěte rozhovor s docentem Matouškem, psychologem, a spoluzakladatelem Katedry sociální práce při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Slovensko, Polsko i některé země ještě východněji jsou v mnoha ohledech dál než my,“ říká.

„Udělali jsme první krůček, je to pootočení kormidla správným směrem. Ale větší část všech změn, nejen na poli legislativy, ale i v praxi, na jejichž konci bude fungující systém, je ještě před námi. V téhle oblasti jsme ve srovnání s Evropou, a to i s částí té postkomunistické, zaostalým státem. Slovensko, Polsko i některé země ještě východněji jsou v mnoha ohledech dál,“ charakterizuje psycholog a vysokoškolský pedagog Oldřich Matoušek současný stav péče o ohrožené děti a rodiny v Česku.

„A to už nemluvím o západních demokraciích. Když jsem měl brzy po roce 1989 možnost podívat se na jejich systémy, jako všichni jsem měl tehdy pocit, že nám ujel vlak. Ale když se na ně dívám dnes, ten vlak je třikrát dál, než byl tehdy. Zatímco my jsme stáli na místě, tam šel vývoj mílovými kroky dopředu,“ dodává.

Doc. PhDr. Oldřich Matoušek

doc matousekPsycholog a vysokoškolský pedagog. Vystudoval psychologii na FF UK v Praze, pracoval jako klinický psycholog na psychiatrii, později jako vedoucí Denního psychiatrického sanatoria. Na vedlejší pracovní úvazky pracoval také na dětské psychiatrii a v manželské poradně. V roce 1991 spoluzakládal s J. Šiklovou Katedru sociální práce FFUK, kterou vedl od roku 2000 do roku 2009 a kde nadále přednáší. Autor desítek odborných článků, studií a knižních publikací; mj. Kontexty neuróz, Rodina jako instituce a vztahová síť, Ústavní péče, Potřebujete psychoterapii?, Práce s rizikovou mládeží (s kolektivem autorů), Dospívání chlapců v Čechách a na Moravě, Základy sociální práce (s kolektivem), Metody a řízení sociální práce (s kolektivem), Sociální práce v praxi (s kolektivem), Hodnocení dítěte a rodiny v kontextu plánování péče (s H. Pazlarovou), Mládež a delikvence (s A. Matouškovou) aj. V květnu 2013 vyjde obsáhlá Encyklopedie sociální práce, kterou editoval.

Co nás brzdilo, drželo na místě? Nebyla, jak se říká, politická vůle reformy spustit?
Také. Před pár lety, když byl dnešní premiér Nečas ještě ministrem práce a sociálních věcí, pořádala naše katedra na tohle téma konferenci, na kterou jsme ho pozvali. Ve své přednášce tehdy vyložil základní zásady potřebných reforem takovým způsobem, že by tu hned mohl zůstat jako učitel, protože mluvil přesně v duchu, v jakém tu léta přednášíme studentům. Věděl velice dobře, co by bylo třeba, ale ani on jako ministr neměl páky na to, aby nějaké zásadnější změny prosadil.

Jedna z velkých změn, na kterou se čeká, je sjednocení celé agendy péče o ohrožené děti a rodiny pod jeden orgán státní správy – bez toho se cokoliv bude prosazovat velmi těžko. Resortní bariéry a rivalita jsou tu pořád velmi silné, na tom se nic nezměnilo, ačkoliv se ministři, náměstci i lidé na úřednických pozicích střídají.

A co ty bariéry, ten odpor živí, co je udržuje? Jde o peníze?
To jistě také. Navíc reformní kroky provází panika v ústavních zařízeních, která spadají většinou pod resort školství – tam celou reformu čtou tak, že ústavní zařízení budou plošně zrušena. Což ale nikdy nikdo neřekl.

V oblastech s vysokou nezaměstnaností jsou tato zařízení poměrně významnými zaměstnavateli – když má dětský domov třeba 48 dětí, potřebuje k dobrému fungování mnoho zaměstnanců, protože tam někteří musejí být na tři směny. A kdyby zařízení zaniklo, jaká je jejich budoucnost? Reforma má za sebou teprve první krůček a je ve svých počátcích hodně zaměřena na orgány sociálně-právní ochrany dětí a na pěstouny, asi proto neprobíhá ze strany státu žádná výrazná komunikace s těmito zařízeními, která by jim otvírala nové perspektivy, takže je přirozené, že všechno sledují s obavami. Přitom přichází doba, kdy by se měla věnovat pozornost terénní preventivní práci s rodinami, protože na tu tady až na několik výjimek nikdo není. Čili stát by měl umět říci, co s ústavními zařízeními a jejich lidmi bude, jaké jsou jejich perspektivy. Protože je jasné, že pokud se celý systém nějak změní, oni jsou – se svou speciální kvalifikací – jedním z personálních rezervoárů, který by měl být využit.

Zastavme se ještě na chvíli u pěstounů a předností pěstounské péče. Platí, že současný systém péče o ohrožené děti je příliš drahý a že větší důraz na pěstounskou péči ho zlevní?
Tím se také argumentovalo, ale není to správné. Když se nový systém dobře nastaví, to znamená, že budou také dobře fungovat potřebné a nárokové podpůrné služby pro pěstouny, náklady nebudou nízké. Dokonce v období transformace mohou přechodně stoupnout, než zase mírně klesnou. Takže žádná velká úspora se od změny systému čekat nedá. Co se naopak čekat dá, je, že nový systém bude potřebám dětí daleko víc vyhovovat, než systém stávající. A kvůli tomu se to dělá.

A co argument, že se ústavní zařízení, dětské domovy a dětská centra (dříve kojenecké ústavy) mění, že počet dětí na vychovatele nebo sestru klesá a pokud jde o možnost a potřebu dítěte navázat se na dospělou osobu citově, není to v ústavu o nic horší než v pěstounské rodině?
Tak to ani náhodou. Nevím, jestli jste viděl někdy provoz nějakého zařízení pro ty nejmenší děti, ale po mě to byl horší zážitek než nějaký horor v televizi. To jsou místnosti plné postýlek, v každé jedno dítě, a k tomu služby zdravotních sester, vykonávané skoro stejným způsobem jako u dospělého v nemocnici. Sem tam mezi nějakou sestrou a dítětem něco zajiskří a ona se jím víc zabývá a víc se mu věnuje, ale to zdaleka nestačí. Když se podíváte na dítě vyrůstající v rodině, na ta kvanta interakcí, které běží mezi dítětem a jeho matkou, otcem, sourozenci, prarodiči, tak ani při té zvláštní pozornosti dítě v ústavu nedostane byť jen zlomek toho, co v rodině.

Když máte doma malé dítě a jste tou pečující osobou, celé hodiny neděláte nic jiného, než že s ním komunikujete a to dítě je na vás přirozeně navázané, obrací se na vás se všemi svými potřebami a vy se na ně snažíte adekvátně reagovat. To jsou z obou stran denně stovky komunikačních aktů, které mají nějaké vlny, nějakou intenzitu, to dítě od vás a případně dalších osob v domácnosti vysbírá mnohonásobně víc podnětů a podpory a všeho, co potřebuje pro svou psychickou výživu, než dítě v ústavu. Takže tyhle argumenty jsou úplně mimo. Roční dítě v ústavu, to je prostě – troufám si říct – systémový zločin.

A námitka, že v případě emergentních pěstounů to malé dítě, sotva se naváže na dospělou osobu, odchází pryč, třeba po měsíci, například do jiné rodiny…?
Za tou námitkou stojí předpoklad, že se úplně přetrhne vazba na biologickou rodinu. Což by bylo špatné, protože ta by se naopak měla udržet; kromě ojedinělých případů, kdy biologická rodina dítě ohrožuje. A pak se pěstounská rodina stává stejným typem péče, jakou představuje třeba dítě na prázdninách u babičky. Dáte dítě k babičce, je měsíc nebo dva pryč z rodiny, ale nikdo nemluví o tom, že by bylo nějak traumatizováno. Proč? Protože jsou to dlouhodobě kooperující příbuzní, kteří se znají – pravda, je tu výhoda společných genů, která dělá taky hodně – ale jinak jde prostě dítě z rodiny do rodiny a nic se neděje, když jsou s tím všichni srozuměni; to je ta základní podmínka, která se dá naplňovat i v případě krátkodobých pěstounských péčí.

A co v případě, že dítě je v dětském domově, kontakt s biologickou rodinou není přerušen, chodí ho třeba navštěvovat nebo si ho berou na víkend – pak je pořád nějaký rozdíl mezi pěstounskou rodinou a dětským domovem?
Tohle řešení není špatné v případě, že je dítě už starší, řekněme okolo puberty. Malá skupina dětí – čtyři, maximálně šest – a k tomu dva dospělí, to může fungovat. Poláci teď tyto malé skupinové domovy po vzoru západní Evropy začínají zakládat ve větším měřítku. Ale stejně je tu ještě jeden speciální problém, který se moc nediskutuje, a to, jak na dítě působí vztahy s jinými dětmi. Protože děti, zatížené nějakými nepříznivými zkušenostmi, pro sebe navzájem nepředstavují žádný zvláštní přínos, ale naopak zátěž, která může vést až k nějakým komplikacím. Dětský kolektiv, to je prostor, ve kterém se mohou odehrávat hrozné věci. Byť by dospělí dělali ve prospěch dětí všechno možné, 24 hodin denně s nimi nebudou. A jakmile večer v ústavním zařízení zavřete dveře ložnice, mohou se tam dít hodně zvláštní věci.

Čili ústavní zařízení nepředstavují budoucnost, ale pro jejich pracovníky by uplatnění bylo – třeba právě v těch terénních a dalších službách, o nichž jsme mluvili. Předpokládám, že by se tomu nebránili…
Někteří z ředitelů dětských domovů se o to snaží už dnes, jeden byl například s pomocí evropských peněz schopen rozjet projekt, který dětský domov posouvá směrem k režimu sociálních služeb, ale narazil při pokusu v něm pokračovat, protože se to do těch školských „škatulek“ nevejde.

Přitom celou sféru péče o rodiny a děti je potřeba formátovat jako sociální službu, nikoli jako školskou či zdravotnickou záležitost. Resort Ministerstva práce a sociálních věcí je tu hodně napřed, od roku 2008 má zákon o sociálních službách, v platné vyhlášce jsou k tomu nastaveny standardy kvality práce, je zřízen systém inspekcí, běží to pět let a funguje to. Do téhle podoby je třeba dostat všechno ostatní a troufám si tvrdit, že by bylo dobré celou tuto agendu soustředit pod MPSV.

A jak se díváte na myšlenku zřídit ministerstvo pro rodinu a tuto agendu soustředit pod něj?
Vím, že v některých zemích to takto historicky vzniklo, ale u nás se mi to zdá zbytečné, myslím, že na to stačí odbor na MPSV. Navíc by se něco takového v současné situaci, kdy vláda přemýšlí, která ministerstva sloučit, prosazovalo jen velmi těžko.

Ale třeba by to posílilo prestiž rodiny. Mimochodem, myslíte, že se rodině dostává ze strany státu a společnosti dostatečné podpory, že společnost dává dostatečně najevo, že rodinu považuje za důležitou instituci?
V tuhle chvíli máme pravicovou vládu a ty jsou všude na světě v těchto věcech hodně zdrženlivé. Ale i vlády středové nebo levicové – ať už říkají, co chtějí – mají na tomto poli v našem typu společnosti omezené možnosti.

Rodina vždycky vypadá tak, jak vypadá společnost. A my nejsme Čína nebo rovníková Afrika, my jsme státem, ve kterém dominuje ideologie individuální svobody, osobního prosazení, snaha lidí uplatnit se dobře na trhu práce. Rodina není v mainstreamu společnosti primárním zdrojem identity jako třeba u Romů, rodina je pro dospělé nanejvýš podpůrné prostředí a z hlediska pracovního angažmá dospělého představuje mnohdy komplikaci.

Nakonec i skandinávské země, které v sociální politice a sociální práci dosáhly představitelného maxima a pro celý svět jsou obdivovanými vzory, dokonce ani tyto země nemají nějaké funkční, masivní systémy podpory rodiny. Hodně podporují děti, hodně podporují vztah matka-dítě, ale už ne rodinu jako celek. I tam je individualismus cítit v legislativě, ve fungování institucí…

Takže stát nemůže dělat nic?
Něco dělat může, může něco připravit pro uzlové situace lidského života, ale nemůže ovlivnit ochotu lidí vstupovat do manželského svazku nebo vytvářet formálně rodiny. Ochota mít vůbec děti, ta jde dolů všude v Evropě a ovlivnit se dá sociální politikou jen málo. Mimochodem, rodiny posiluje krize, protože během ní je existence individua ekonomicky daleko náročnější mimo rodinu než v ní. Takže stát by mohl paradoxně posílit rodinu tím, kdyby přivodil nějakou ekonomickou katastrofu. Dovedu si představit, že by si pak lidé rozmysleli rozvody, protože z rodiny by se – jako kdysi v minulosti – zase stal hlavní podpůrný systém jednotlivců, kdyby nefungoval jako podpůrný systém stát.

Ale my zatím žijeme v sociálním státě, který vás zajistí – jak se odborně říká – pro řadu druhů sociálních událostí, takže na přežití rodinu nepotřebujete. Rodina proto stojí a padá s emocionální bilancí dospělých. Když se vyčerpají hormony, tak se můžete zakoukat do někoho jiného a rodinu opustit.

Čili nevěříte ani třeba ve finanční stimulace, například v podobě různých daňových úlev nebo příspěvků?

Ne. Jestli dáte manželům trošku nižší daně, nemůže to mít na nic zásadní vliv… Mít dítě je ekonomicky tak šíleně nevýhodné, že je vlastně zázrak, že vůbec ještě někdo děti má. Němci už před dvaceti lety spočítali, že dítě vás vyjde od okamžiku početí do doby, kdy stojí na vlastních nohou a vy už do něj nemusíte investovat, asi na tolik peněz, kolik byste zaplatil za deset aut nižší střední třídy. A to na žádných slevách nebo přídavcích od státu nedostanete.

Ale skoro každá politická strana má ve svém programu jako důležitý bod podporu rodiny, prorodinnou politiku…
To jsou jen taková zaklínadla. Teď třeba běží Evropou kampaň, která tvrdí, že když budou mít homosexuálové možnost uzavírat sňatky, že to podkopá tradiční rodinu. Je to nesmysl, vhodný tak leda na mediální humbuk. Malá množina homosexuálů a velká množina heterosexuálů jsou úplně odlišné množiny lidí, prakticky v ničem týkajícím se rodiny se neprolínají, a tudíž ani homosexuálové nemohou nic podkopávat. Děti se dál rodí skoro výhradně heterosexuálním párům, homosexuálové mají vlastní děti úplně výjimečně, takže sňatky homosexuálů nemají s krizí rodiny vůbec co dělat. A to ani v případě, že by chtěli adoptovat dítě. Což je mimochodem stejně dobrá možnost jako kterýkoliv jiný typ náhradní rodinné péče. Protože nikdo nikdy neprokázal, že by to bylo prostředí pro dítě nějak nevýhodné nebo ho v něčem dokonce posunující k homosexualitě. To je další nesmyslný argument, protože homosexualita je vrozená dispozice.

A pokud jde o ta prorodinná opatření – co mohou státy dnes efektivně dělat, je např. počítat s tím, že ženy chodí do zaměstnání. To je docela důležitý bod, tady stát něco udělat může – například u nás umožnit vznik dětských skupin, jež mají vyřešit momentální problém s nedostatkem školek. To je rozumná myšlenka. Ale představovat si, že by stát nějakým opatřením dokázal zdvojnásobit počet dětí v populaci, přiměl lidi, aby se brali, když nechtějí, nebo jim naopak zabránil, aby se rozváděli – na to žádné páky, či jak se odborně říká, systémy sociální kontroly, nemá.

Ano, ve chvíli, kdy potřebujete ke sňatku souhlas církve, souhlas vrchnosti a souhlas široké rodiny, tak jsou ve hře tři systémy sociální kontroly, ty vám budoucnost vymalují a vy jako osoba s tím nic moc nenaděláte, můžete se sice všelijak kroutit, ale pravděpodobnost, že z toho svazku uhnete, je malá – a pak jsou rodiny stabilní. Ale k tomu by bylo potřeba zavést znovu nevolnictví, pak povinné církevní sňatky atd. .

Mluvili jsme o možnostech státu posílit prestiž rodiny obecně. Zastavme se teď ale u rodiny ohrožené; preventivní práce s ní stojí jako to nejdůležitější v pozadí celé reformy péče o ohrožené děti. Na tomto poli asi stát může udělat víc – jak lze vůbec pomáhat ohrožené, ale zatím funkční rodině, co ji ohrožuje nejvíc?
Když se podíváte na ohrožené rodiny zblízka, zjistíte, že skoro nikdy nemají jen jeden problém, ale že jde o rodiny takzvaně mnohoproblémové. I když to zní jako nálepka, je to koncept docela užitečný a netřeba se mu bránit. Tyto rodiny mají zpravidla celý vějíř problémů – s bydlením, s penězi (rodiče jsou často nezaměstnaní nebo zadlužení), mohou tu být nějaké poruchy duševního zdraví, alkoholismus, všechno možné. Takže potřebují služby, které by na tohle dokázaly reagovat nebo aspoň pomoc koordinovat, aby to celé k něčemu bylo. V ideálním případě dostatečně komplexní služby poskytované „z jedné ruky“. Pokud jde o bydlení, tak jsou určitě potřebné takzvaně sociální byty, to zatím vůbec nemáme v legislativě. Tu a tam se nějaké město nebo jeho část o něco na tomhle poli pokouší, ale tohle je problém, který vyžaduje legislativně podložený systém. Systém, v jehož rámci se ohrožená rodina během několika let posune z podporovaného bydlení do normálního. To je jedna z klíčových věcí, pak přicházejí další potřeby – oddlužit, nabídnout nějaké místo, kde se dá aspoň trochu něco vydělat a tak dále. A pak služby, které pomohou řešit třeba výchovu dětí a podobně.

Myslíte, že část toho by mohl zastat orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD)?
Myslím, že tohle od OSPODu chtít nemůžeme. Rozumný požadavek je, aby OSPOD uměl ohodnotit, co daná rodina potřebuje, a napojil ji na službu, která jí to poskytne. Nikde na světě to není tak, že by OSPOD sám byl poskytovatelem veškerých potřebných služeb pro rodiny. Ty mohou být jinde, třeba v nestátním sektoru, a OSPOD na ně může odkazovat.

Ale je tu jiný problém – neziskovky, které tyhle služby poskytují, jsou u nás zatím nerovnoměrně rozšířené a vzhledem k potřebám je jich velmi málo třeba v těch nejproblémovějších oblastech, jako jsou severní Čechy nebo severní Morava. Navíc mají malý rozsah nabízených služeb. Najdete je ve velkých centrech, v Praze, Brně, Olomouci nebo třeba v Pardubicích, ale například na Vysočině, v Karlovarském kraji nemají skoro nic…

A nemohl by se i tady nějak angažovat stát? Třeba tím, že by stimuloval rovnoměrnější geografické rozložení těchto organizací?
Pochybuji. Ony v tom mají už dnes dost velkou pravomoc i kraje, ale dost dobře jim nemůžete nařídit, že si mají na svém území zřídit tolik a tolik nějakých organizací – zvlášť když jim na to nedáte peníze.

A kudy by tedy ta cesta mohla vést?
Myslím, že cesta vede – ač to má svá rizika, jak je vidět na zákonu o sociálních službách – přes adresnou podporu konkrétních rodin. V zákoně o sociálních službách se to vyřešilo takzvaným příspěvkem na péči, který dostanete ve čtyřech stupních podle toho, jak je ohodnocena vaše potřeba. A podobně by se daly ohodnotit i potřeby rodiny, právě to by mohl dělat OSPOD, a ruku v ruce s tím by mohly být poskytnuty peníze na potřebné služby. Ty bych ale nedával do rukou ohrožené rodině, to je právě problém zmíněného příspěvku na péči. Muselo by jít o jakýsi virtuální účet, obrazně řečeno o poukázky na péči, kterou by si pak akreditovaná služba mohla nechat proplácet. Muselo by se to všechno (rozhodnutí o potřebě i poskytování služeb) pochopitelně dělat podle přezkoumatelných kritérií.

Ale takhle daleko jsme v reformách ještě nepokročili, toto jsou vzdálené horizonty.

Viktor Vondra

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 24. května v hlavním vydání.

   
17.05.2013 - Děti - autor: (red)

Komentáře:

  1. avatar
    [5] ondrasek74 [*]

    Pro mě úplně nelogické, OSPOD má kontrolovat ale i uzavírat dohody a pěstounům pomáhat????

    superkarma: 0 11.07.2013, 17:02:10
  2. [4] Anai [*]

    Opava: "či" atrapy.

    superkarma: 0 17.05.2013, 08:30:56
  3. [3] Anai [*]

    Měla jsem tu tu čest být pacientkou pana docenta - je to velice, velice dávno... možná ještě za totáče? Byl úžasný - skvělý - jen, nutil mě hrát volejbal (to jediné mu nezapomenu Sml30). Snažil se zbavit mě těžké arachnofobie, což se nakonec nepodařilo. Pokud čte tyto řádky, tak mám vzkaz: Pane docente, pokud se sejdete se stejným pacientem, pošlete ho na dovolenou na Seychely - léčba šokem, ale spolehlivě funguje! Ne, že bych tyto členovce "musela", ale už nekolabuju už při pouhém pohledu na TV ty atrapy.

    superkarma: 0 17.05.2013, 08:30:10
  4. [2] Danulka K. [*]

    Tak jsem si početla, zavzpomínala na svá mladá léta,když jsem pracovala jako sociální pracovnice. V současné době je problíém hlavně peníze - mám husí kůži z toho,že chtějí zrušit zařízení pro děti a jak podle se stát stará o ty bezbranné tvorečky.

    superkarma: 0 17.05.2013, 07:54:27
  5. [1] lidicka [*]

    Je mi líto všech dětí, které musí prožívat své dětství v kojeneckých ústavech či dětských domovech.Sml15Sml22Sml80

    superkarma: 0 17.05.2013, 07:24:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme