Izrael uhájil svou existenci proti přesile arabských vojsk, problémy na Blízkém východě tím však neskončily. Od svého vzniku až doposud musí tento stát vzdorovat neustálé nenávisti, teroristickým útokům a pokusům arabských zemí o jeho zničení.

Suezská krize
V Egyptě byl při převratu v roce 1952 svržen král Farúk I. a generál Nagíb vyhlásil republiku. Roku 1954 se prezidentem stal arabský nacionalista Gamál Abdal Násir. Rozhodl se, že napraví porážku z devětačtyřicátého a definitivně zažene Židy do moře. Navázal vojenskou a politickou spolupráci s komunistickými zeměmi východní Evropy - zejména se Sovětským svazem a s Československem, od nichž dostal moderní zbraně. Zároveň uzavřel se Sýrií dohodu o vzájemné obraně. Roku 1956 zablokoval izraelský přístav Ejlát a Tiranské úžiny a uzavřel Suez, který v červenci téhož roku znárodnil. Ochromil tak izraelský námořní obchod s většinou Afriky a Dálného východu a popudil proti sobě Británii, bývalého majitele Suezu. Izrael uzavřel 24. října 1956 s Francií tajnou dohodu o společné protiegyptské akci, ke které se přidala i Británie. 29. října 1956 zahájil Izrael operaci Kadeš útokem na Sinajský poloostrov, který byl bleskově, v průběhu osmi dnů, obsazen. Následovalo britsko-francouzské ultimátum vyzývající obě strany k ukončení bojů, stažení se od Suezského průplavu a jeho obsazením neutrálními vojsky. Egypt výzvu odmítl, na což reagovali Britové a Francouzi výsadkem u Port Saidu. Faktickým cílem operace Mušketýr, jak byl výsadek nazván, bylo zvrátit egyptské rozhodnutí o zestátnění průplavu. Oficiálním cílem operace mělo být oddělení bojujících stran a ochrana průplavu před důsledky izraelsko-egyptské války. OSN a SSSR protestovaly a posléze se k nim připojily i USA. Britsko-francouzská vojska se musela stáhnout.

Vítězství Izraele
5. listopadu 1956 dobyl Izrael Sinajský poloostrov, pásmo Gazy a Šarm aš-Šejk. Izraelci ztratili 171 vojáků, několik set jich bylo zraněno, 41 zajato. Egyptské ztráty nebyly oficiálně oznámeny, ale byly odhadnuty na několik set mrtvých a zraněných. 6000 vojáků padlo do zajetí. Izrael se stáhl ze Sinaje a pásma Gazy v březnu 1957, poté co obdržel mezinárodní záruky, že životně důležité izraelské vodní cesty zůstanou otevřené. Podél egyptsko-izraelské hranice v pásmu Gazy a Šarm aš-Šejku bylo rozmístěno 330 vojáků OSN (UNEF - United Nations Emergency Force), kteří měli dohlížet na volnou plavbu v Tiranských úžinách. Egypt však odmítl otevřít Suezský průplav pro izraelské lodě. Přes porážku tak prestiž Egypta spíše stoupla a jeho spojenectví s SSSR posílilo.

Lid Palestiny
Izraelsko-egyptská hranice zůstala po nějakou dobu poměrně klidná a nepřátelské aktivity se přesunuly na syrskou a později jordánskou hranici. Z Golanských výšin ostřelovali Syřané izraelské osady, rybářské lodi na Galilejském jezeře a zemědělce v demilitarizované zóně podél hranic. Na arabských konferencích v Káhiře a Casablance v roce 1964 bylo rozhodnuto zintenzívnit boj proti Izraeli odváděním vod Jordánu, což mělo mít za důsledek nedostatek vody v Izraeli. Arabské státy se také uznaly palestinský národ. Byla založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a v lednu 1965 začala vyvíjet činnost nová teroristická organizace Al Fatáh. Skupinky teroristů byly vysílány ze základen v Sýrii, Libanonu a Jordánsku.

Šestidenní válka
Egypt, podporovaný Sýrií a Jordánskem, se začal roku 1967 připravovat na útok na Izrael. V plánu bylo opět definitivní zahnání Židů do moře. Izrael však nepřítele předešel a překvapivě sám zaútočil. Nedisciplinovaná arabská vojska utrpěla drtivou porážku a Izrael získal Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Od tohoto roku začali Izraelci osidlovat část Západního břehu Jordánu.

Jomkippurská válka
Roku 1973 využila koalice Egypta a Sýrie příprav Židů na oslavy Jom Kippuru a podnikla překvapivý útok na Izrael. Ve srovnání s předchozími arabským akcemi byla ofenzíva výborně naplánována a jednotky skvěle vycvičeny. Izrael se již připravoval k použití (do té doby tajených) jaderných zbraní. Posléze však s americkou materiální podporou podnikl protiútok a uspěl - nakonec operoval dokonce i v Egyptě. Konflikt mohl vést k celosvětové eskalací násilí, protože SSSR i USA hrozily intervencí a mobilizovaly. Nakonec byl Izrael přinucen respektovat příměří a stáhnout se. Roku 1974 Sýrie a Egypt uzavřely s Izraelem dohodu o odpoutání svých vojsk a zřídily demilitarizované pásmo. V roce 1979 Izrael uzavřel mírovou smlouvu s Egyptem a 1982 byl Egyptu vrácen Sinajský poloostrov.

Další srážky
Roku 1981 byly Izraelem formálně anektovány Golanské výšiny z nichž teroristé ostřelovali Izraelské území - OSN protestovalo. Izrael také provedl vzdušný úder na irácký jaderný reaktor v Osiraku (budovaný s pomocí Francie) jakožto prevenci jaderného zbrojení - podle Židů to byl akt sebeobrany, neboť Husajn by jadernou zbraň bez váhání použil k dalšímu holokaustu. Izrael se také angažoval v občanské válce v Libanonu (1975-1990), zvláště proto, že tato země fungovala jako základna teroristické OOP vedené Jásirem Arafatem. Roku 1988 vyhlásila OOP nezávislý palestinský stát v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu.

Spolupráce
Na počátku 90. let začal Izrael navzdory nesouhlasu ortodoxních stran spolupracovat s OOP - mimo jiné došlo k Dohodám v Oslu roku 1993. V těchto dohodách se Izrael rozhodl ustoupit, obě strany si vzájemně uznaly existenci, Izrael se zavázal stáhnout svá vojska z okupovaných území a OOP se zřeklo terorismu. Palestina získala právo na dočasnou (5 let) samosprávu, během níž bude dohodnut způsob vzniku samostatného státu a způsob řešení problému uprchlíků, Jeruzaléma, židovských osad a dalších. Také byla ustavena Palestinská zákonodárná rada - parlament. Když během Války v Zálivu Irák zaútočil na Izrael raketami SCUD, Izrael neodpověděl jen kvůli přesvědčování ze strany USA. 1991 SSSR a Izrael opět navázaly diplomatické vztahy, přerušené roku 1967.

Intifáda
Intifáda je arabský výraz pro povstání. Označuje se jím ozbrojený boj palestinských Arabů proti Izraeli. Dělí se na první a druhou intifádu: první probíhala na přelomu 80. a 90. let minulého století a druhá na přelomu 90. let a na začátku 21. století. Šlo především o ozbrojené střety s Izraelci, sebevražedné útoky, pouliční bitvy, ale i o nenásilné akce, jako byl tisk letáků, tvorba grafity a pod. Kvůli podpoře intifády zpoza Libanonských hranic zahájil Izrael roku 1993 rozsáhlou ofenzívu proti základnám Hizballáhu v jižním Libanonu. Až do roku 2000 byl jižní Libanon z bezpečnostních důvodů pod kontrolou izraelské armády. V roce 1994 byla podepsána mírová smlouva s Jordánskem ve Washingtonu. 1996 bylo po volbách zablokováno jednání se Sýrií o navrácení Golanských výšin (roku byla 1999 jednání obnovena).

Rozšiřování Jeruzaléma
V roce 1997 ve východním Jeruzalémě započaly přípravné práce na výstavbu židovského sídliště - Palestinci protestovali. Rada bezpečnosti OSN roku 1998 vyzvala Izrael k nerozšiřování hranic Jeruzaléma. Téhož roku byla mezi OOP a Izraelem uzavřena dohoda o mírovém uspořádání, ale byla odmítnuta radikály obou stran. Izrael po Dohodách v Oslu nezakládal další osady, avšak využil možnosti posílit ty již stávající. Také stahoval vojska z větších měst dle domluvy, ale tento proces se nesměl uspěchat, aby nedošlo k násilnostem. Palestina však nepřestala s terorismem, což bylo porušením Dohod. V roce 2000 došlo k jednostrannému stažení vojsk Izraele z jižního Libanonu. Téhož roku došlo k jednání Jásira Arafáta a tehdejšího premiéra Ehuda Baraka v USA, v Camp Davidu, a ztroskotalo (Arafát nejprve se vším souhlasil, načež náhle, zřejmě pod tlakem radikálů, změnil názor a vše odmítl, čímž již hotovou smlouvu naprosto pohřbil). Palestinci to vzali jako záminku k rozpoutání druhé intifády.

Stavba zdi
Slibně zahájený mírový proces z počátku 90. let, za který získal Jásir Arafat Nobelovu cenu míru, skončil roku 1999 novou vlnou násilí. Poté začal Izrael stavět zeď, jež měla zabránit v pronikání teroristů na izraelské území. Haagský tribunál ji označil za nelegální (ve smyslu mezinárodního práva), neboť na některých místech vedla přes okupovaná území, které OSN nepovažuje za součást Izraele. Zároveň brala více v úvahu polohu izraelských osad a na mnoha místech tak odřízla palestinská území od zdrojů vody a narušila infrastrukturu. Po intervenci OSN zůstala nedostavěna a vysloužila si posměšné označení "plot".

Ústupky
V říjnu 2004 schválil izraelský parlament evakuaci a následnou likvidaci 25 židovských osad ležících na palestinském území. Jednalo se o všech 21 osad v pásmu Gazy a o 4 menší osady na západním břehu Jordánu. Návrh prosadil i přes odpor některých ministrů předseda vlády Ariel Šaron. Samotná evakuace začala v srpnu 2005 a musela být zčásti násilná. Obytné domy byly následně zničeny a nad územím převzala oficiální kontrolu palestinská samospráva. Okamžitě došlo ke konfliktu mezi členy hnutí Hamás a Al-Fatáh a k devastaci země. V palestinských volbách zvítězil Hamás a stal se tak stejně jako Hizballáh v Libanonu oficiální politickou stranou.

O tom, že neustálé útoky Hizballáhu z Libanonského území vyústily v současný konflikt jsme již psali. Vyprávění o dějinách státu Izrael proto nyní uzavřeme jedním citátem (a jedním výše uvedeným kresleným vtipem ze sbírky jistého Žida): "I tady jsou řešení, ale ne bilaterální. Na dvoustraný dialog je tu příliš mnoho nenávisti, utrpení, prolité krve. Taková řešení se dají najít za účasti okolních zemí. Stejně jako kdysi nebylo možné řešení jen mezi Německem a Francií, ale spolu s ostatními evropskými zeměmi to šlo. Odstranit bilaterální nenávist v multilaterálním prostředí. Tento přístup jsem navrhoval už mnohokrát, a zdá se mi, že se pomalu dostává do povědomí. Možná že do pěti let se něco v tomto směru pohne." (Johan Galtung, 2002)

Co si myslíte o zdi, oddělující izraelská a palestinská území? Je to další útlak Palestinců ze strany Izraele? Nebo jediný způsob, jak omezit neustálé teroristické útoky? Pomůže zeď Izraeli, pokud bude dostavěna? Nebo bude k ničemu a naopak jen zvětší nenávist mezi Židy a Araby?

Reklama