Rodina

Ohrožené děti nesmíme připravit o původní rodinu

Přinášíme rozhovor s Cinzií Canali z Nadace Emanuela Zancan – Centrum sociálního výzkumu, která byla založena v roce 1964 v italské Padově...

Jak probíhala v Itálii reforma péče o ohrožené děti a rodiny? Promítají se rozdílné socioekonomické a kulturní charakteristiky jednotlivých italských regionů i do problematiky péče o ohrožené děti?

Kdy se v Itálii spustila reforma v oblasti péče o ohrožené děti a jaké byly její klíčové momenty?

Ohrožené děti se v Itálii dostaly do centra pozornosti hned po druhé světové válce, která způsobila, že se tisíce sirotků a opuštěných dětí dostaly do ústavů. V roce 1960 jejich počet vystoupal až na tři sta tisíc. V roce 1947 představovaly děti mladší patnácti let až třetinu celkové populace a dětská úmrtnost dosahovala kolem 72 úmrtí na tisíc dětí. Umisťování dětí do ústavů se zdálo jako jedno z nejlepších možných řešení.

Údaje Centrálního statistického úřadu (Istat) z roku 1948 hovoří o cca dvě stě padesáti tisících mladistvých umístěných v ústavech různého typu. Číslo zahrnuje sirotky a opuštěné děti umístěné v dětských domovech, ale i děti s různým typem postižení nebo mladistvé delikventy. Umístění do ústavu bylo vnímáno jako řešení celé škály problémů a nastalé sociální situace, spojené mimo jiné s vlnami migrace nebo s nedostatečnými hygienickými podmínkami u žen v těhotenství.

Až následně se zrodil zákon, který umožnil adopci a snížil tak počet dětí v ústavní péči. Zákon zároveň zlegalizoval institut pěstounství, který už se v mnoha městech praktikoval.

Situace se v průběhu let značně změnila, ale až zákonem z roku 2001 došlo ke zrušení ústavů nebo jejich transformaci v komunity rezidenčního typu. V letech 2009 až 2010 převládl počet dětí svěřených do rodinné péče nad těmi v péči ústavní. V Itálii je zhruba třicet dva tisíc dětí, žijících mimo svou původní rodinu (jsou to 2% z populace ve věku 0-18 let).

Co bylo podstatou této reformy a jak probíhá získávání pěstounských rodin? Podporuje ho stát?

Zákonem z roku 2001 je problematika péče o nezletilé rozdělena mezi působnost státu a regionů, které mají možnost upravit tuto oblast vlastními zákony. Zhruba polovina italských regionů to také učinila. Zajímavé je, že co se týká adopce, počet adoptovaných dětí narozených v Itálii poklesl na několik tisíc za rok, zatímco došlo k velkému nárůstu mezinárodních adopcí. Podle italské legislativy spadají adopce do kompetence soudů pro mladistvé, zatímco pěstounství spadá pod místní samosprávu.

Pěstounské rodiny se téměř nikdy neuchylují k adopci, naopak ti, co jsou při adopci neúspěšní, se často rozhodnou pro pěstounství. V oblasti pěstounské péče jsou v Itálii obrovské rozdíly mezi jednotlivými regiony. Je to v návaznosti na socioekonomickou situaci, například v ekonomicky rozvinutých městech ve střední a severní Itálii je situace jiná než v malých vesnicích jižní Itálie, kde je velká nezaměstnanost.

Dalším faktorem je také narůstající obava otevřít vlastní rodinu cizímu dítěti. To zapříčinila skutečnost, že v posledních letech se do pěstounské péče dostávají děti ze stále více problematických rodin a často na základě rozhodnutí soudu pro mladistvé.

Co se týká kampaní na podporu pěstounské péče, téměř neexistují údaje, které by mapovaly jejich počet, dopad atd. Velká část nových pěstounských rodin se zapojí na základě známosti s rodinami, které již pěstounskou péči vykonávají. Z velké části se jedná o rodiny hlásící se ke katolické církvi.

Jaký společenský status mají v Itálii pěstouni? Mají společenské uznání nebo je společnost vnímá jako někoho, kdo se snaží touto cestou přijít k penězům?

V Itálii je pěstounská péče vnímána na bázi dobrovolnictví. Nepředpokládá se primárně žádná finanční motivace. Místní samospráva rodinám přispívá na běžný provoz spojený s péčí o dítě, tedy na úhradu potřeb dítěte. Příspěvek nepřesahuje nikdy 500 eur měsíčně na dítě, liší se v jednotlivých městech, a navyšuje se pouze u těžce postižených dětí.

V Piemontu a Lombardii došlo k experimentu s tzv. profesionálním pěstounstvím, kde jeden z partnerů je profesionál v dané oblasti (pedagog, psycholog, sociální pracovník) a rozhodne se zůstat doma, aby mohl na určité období pečovat o dítě ve vážné situaci. V takovém případě se počítalo s finanční odměnou. Tyto experimenty ale neměly valný úspěch. Pokud by někdo v Itálii chtěl vykonávat pěstounství z finančních důvodů, určitě by se mu to nevyplatilo.

meda

Předcházela reformě péče o ohrožené děti a rodiny dostatečná diskuse všech zainteresovaných aktérů?

Přijetí zákona z roku 2001 předcházela téměř deset let trvající diskuse, ve které nebylo možné nalézt rovnováhu mezi rozdílnými pozicemi, kde jedna strana usilovala o naprosté zrušení ústavní péče, a druhá prosazovala její zachování. Diskuse se otevírá znovu, protože existují minimálně dva sporné body, které jsou předmětem společenských střetů:

1. uzavření všech zařízení ústavní péče (které požaduje část neziskových organizací) a posun k výhradně pěstounské péči versus snaha o zachování obou forem.

2. možnost vyjmout rozhodování o pěstounské péči z výhradní kompetence veřejných institucí (jako je tomu dnes) a následné vytvoření smíšeného modelu (kde pěstounství zprostředkovávají například i neziskové organizace).

Skutečným tématem je však to, jaké formy péče o ohrožené děti realizovat, aby se děti nevzdalovaly od svých původních rodin, ať už jde o péči ústavní nebo pěstounskou. Tomuto tématu se v rámci naší nadace věnujeme velmi intenzivně a zrealizovali jsme výzkumy v několika regionech.

Setkala se reforma i s kritickým odporem? Nebo byla bezvýhradně přijata?

Určitě neexistoval odpor k přijetí reformy jako takové, pouze k některým jejím částem. Reforma v určitých ohledech zaplnila prázdný prostor z hlediska normativního, ale nikoliv z hlediska provozního. Tato část práce zbyla na regiony, které se snažily uspokojit potřeby dětí i rodin.

Jaká je role dětských domovů v italském systému péče o ohrožené děti?

Dětské domovy v Itálii neexistují od roku 2006. Jejich zřizovatelé, často církevní entity, nasměrovaly svou činnost k plnění stejného poslání, tedy k péči o děti, ale jinými formami. Ať už to jsou malé komunity, poskytující zázemí ohroženým dětem, nebo propojování rodin, které jsou připraveny poskytovat pěstounskou péči, s těmi, které pomoc potřebují. Například také provozují denní centra pro socializaci dětí z rizikových skupin.

Kdo zajišťuje služby pro pěstouny a ohrožené rodiny? Jsou to neziskové organizace, nebo se v tom angažuje stát?

Formálně má tuto povinnost místní samospráva, která se však opírá o různá sdružení a dobrovolníky z řad zastánců pěstounské péče. Stát určuje základní směr a pravidla. Nedávno například vznikl průvodce problematikou pěstounské péče. Velkou část práce odvádějí sociální odbory místních samospráv, ve spolupráci se sdruženími pěstounských rodin. V praxi se tyto aktivity zároveň velmi často prolínají i se zdravotnickými zařízeními.

Je současný model péče o ohrožené děti ve vaší zemi převzatý odjinud, nebo jste vyvinuli vlastní?

Historický vývoj naší země a její specifické kulturní charakteristiky zásadně předurčily podobu současného systému péče o ohrožené děti. Určitě k tomu přispělo náboženské cítění, které historicky přispívalo k vytváření institucí, založených na solidaritě a pomoci. Významný vliv měly a stále mají také neziskové organizace. Myslím, že ten model se neustále vyvíjí a je živý.

Musíme ale překonat rizika toho, co již bylo řečeno a vykonáno. Je potřeba hledat nové způsoby řešení, založené na prokazatelných datech a výzkumech. Jedním z přetrvávajících limitů v oblasti péče o ohrožené děti je přesvědčení, že ke zlepšování stačí inovovat. Není tomu tak vždycky a měření a výzkum v této oblasti je nutný právě z tohoto důvodu. Může posloužit jako podklad pro politické činitele k tomu, aby zvolili řešení, která skutečně pomohou dětem a rodičům v ohrožení.

Anna Šindelková

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 18. 10. 2013.

   
11.10.2013 - Děti - autor: (red)

Komentáře:

  1. avatar
    [1] OlgaMarie [*]

    Kdysi dávno jsem viděla italský film Muž v krátkých kalhotkách. Děj se odehrává v Itálii těsně po válce. Já u toho bulila, bulila a bulila. Do sirotčince je přinesen další nalezenec a malý kluk, který to vidí, se rozhodne svou maminku hledat. Různým způsobem se přepravuje po celé Itálii, vyptává se a opravdu ji nalezne.

    superkarma: 0 11.10.2013, 09:18:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme