Jsem celkem klidný člověk a jen tak mě něco nerozhází. Až se někdy stydím, když moji přátelé v různých dramatických situacích propadají hysterii, a se mnou to nic nedělá, v podstatě začnu panikařit kvůli nim, abych nevypadala divně.

Je za tím moje dětství s Ním a s Ním. Když mi bylo pět, přinesla máma Romana. Když mi bylo šest, přinesla Martina. Roztomilé andílky, kteří si spolu budou hrát, jen co trochu povyrostou.

Když mi bylo sedm, začali se Ti dva prát a prali se následujících osmnáct let, než se Martin odstěhoval. Zbytek mého dětství probíhal na válečném poli. V našem bytě jsem se zdržovala převážně při zdech, protože středem všech místností tryskem chvátali oni - jeden za druhým v nekonečné honbě za sebeprosazením. Když se dohnali, začala rvačka. Lítaly brýle, padaly chomáče vlasů, sypaly se skla a květináče.

Časem jsem si zvykla, a když začala honička, jen jsem bleskurychle sklidila vše, na čem mi záleželo do bezpečí, a za zvuku válečné vřavy se v poklidu věnovala svým koníčkům, aniž by mě jejich řev nebo padající předměty jakkoliv rozrušovaly.

Idylka skončila v momentě, kdy zoufalí rodiče dospěli k názoru, že mohu nějak rvačce zabránit, když jsem s bratry, a začali MĚ trestat za to, že ONI se perou, že je nehlídám. Tím mě paradoxně přivedli do boje také. Od té doby, když začala mela, jsem se vždy připojila na jednu stranu a s tou bojovala proti druhé. Za prvé jsem chtěla, aby byla rvačka brzy u konce, za druhé už mě náhle nabytá zodpovědnost nutila hlídat bytové zařízení a za třetí jsem se sakra chtěla věnovat své vlastní zábavě, a tu jsem kvůli nim musela přerušit. Naučilo mě to smyslu pro spravedlnost, rychlému rozhodování a diplomacii. Navíc - byla jsem o hlavu větší než oni, a tak jim hodně záleželo na tom, ke komu se připojím, takže si mě předcházeli. Pro mě, jako pro ženu, neocenitelná škola. :-)

Život šel dál a jejich bojové prostředky nabíraly na brutalitě. Oba byli v jednom kuse pokryti škrábanci a modřinami, oba neváhali využít čehokoliv ke svému vítězství. Myslím, že je to skvěle naučilo soutěživosti a prosazování sebe sama ve světě plném rozmanitostí. Ovšem ale zcela rozdílným přístupem – ale to už se dostávám k rozdílnosti jejich povah. Roman chce mít vždycky hlavně klid. Překvapivě se ho snaží domoci nezvladatelnými výbuchy hněvu a vzteku. Martin si chce za každou cenu prosadit svou. Přesto, že si své potřeby rád prosazuje v naprostém klidu, vždycky narazil na Romana, kterému právě Martinova přání rušila jeho klid.

Mysleli jsme, že z toho vyrostou. Ne. Pravda, dnes, kdy je jim něco před třicítkou, už se neperou. Dokonce říkají, že se mají rádi a že jsou připraveni si navzájem pomoci. To je ale proto, že jsou oba v jádru moc hodní lidé, kteří chápou význam rodiny. Ve skutečnosti se dodnes navzájem neakceptovali a nepochopili. Myslím, že svoji roli na tom hraje i jejich malý věkový rozdíl – vždycky museli bojovat s tím druhým o matčinu pozornost. No, ještě že měli mě, protože já je miluji oba z hloubi duše, a dodnes, na každém něco, a tak, na koho neměla čas máma, na toho jsem měla čas já.

A co nám to všem dalo? Matka radí mladším přítelkyním, ať nemají tři děti. Roman dnes žije v poklidu na vsi. Nehoní se za penězi ani za úspěchem, je rád, že má doma teplo, že na něj neprší a že má v práci pravidelnou, byť malou, výplatu. Stále je vždy připraven bránit svůj klid se zuřivostí býka. Martin je dnes velice úspěšný jednatel firmy. Protože vyrůstal v extrémních podmínkách, kde vzhledem k tomu, že byl slabší než Roman, byly kladeny vysoké nároky na jeho vyjednávací schopnosti, je v tom dnes opravdu dobrý. Nasměruje vás přesně tam, kam potřebuje, přesvědčí vás, že to byl váš nápad, a ještě vás pochválí, jak jste to skvěle vymysleli.
A já? Stále si dělám v poklidu co chci a případné překážky jakéhokoliv druhu jednoduše odsunuji (místo abych je vyřešila). A ještě jednu zvláštní věc mi to dalo – mám tendenci skládat si jednoho ideálního člověka ze dvou, z nichž každý má něco.  

Reklama