Jak vám je, když se leknete? Vybavujete si tlak u žaludku, studený pot a srdce, co se chová, jako by se chtělo probouchat hrudním košem ven?

Když je stresový zážitek větší, člověk se třese po celém těle, zkrátí se mu dech a nejraději by utekl někam, kde by byl v bezpečí. Pokud zavzpomínáte na tenhle pocit, který zná snad úplně každý, je to příjemné?

Není. To nikomu!

A teď si k tomu ještě zkuste představit, že je vám třeba pět let!

b

Nebo ani ne pět, třeba i méně, protože báječný zvyk sezvat pátého prosince do svého bytu Mikuláše s čertem, nejraději dvěma až třemi, skutečně udržuje kde kdo.

Většina rodičů se už nemůže dočkat, až bude jejich ratolest klepající se po celém těle zmateně recitovat cokoli, jen aby si zachránila kůži.

To je ale švanda, že?

To seš chlap?

Je to už dlouho a vlastně dnes nevím, kde je této rodince konec. Bylo mi tehdy osmnáct a šlo o známé mojí maminky.

Je pátého prosince. Kubíčkovi ještě pět ani není.

mByl to milý klučina s blonďatými prstýnky na hlavě. Takový drobek. Nosil mi autíčka a vyžadoval pozornost.

Nebavilo mě to, ale hrála jsem si sním.

Měla jsem vlastních sourozenců plné zuby, ale také jsem na podobnou činnost byla dost zvyklá.

Ozval se zvonek.

 „To bude čert!“ vypálil tatínek. Človíček viditelně zbledl.

„No jooo, čerti už přišli,“ ohlásila maminka. „Tak se to ukáže, jestli jsi byl celý rok hodný,“ dodala na adresu Kubíčka, který měl oči přes celý obličej.

Za dveřmi se ozval zvuk zvonečků a rachtání řetězů.

Rozbrečel se.

Z chodby se linulo hrozivé huhlání nějakého hravého souseda. Patrně si ten malý kluk krčící se za křeslem v té chvíli myslel, že milující rodiče k němu obludu nepustí, že ho přece ochrání.

„Tak pojď, podívej, kdo je tady,“ pravila babička a vzala Kubu do náruče. Místo aby ho ochránila, nesla ho rovnou do chodby.

„No jen si vzpomeň, jestli jsi nezlobil,“ hřímal tatínek. Kuba se křečovitě držel babičky a schovával obličej.

„Možná by Tě zachránila básnička,“ zahulákal čert hrozivým hlasem“.

„Na jaře, jaře čáp jede v kočáře,“ vykoktal Kubík tichounce.

„No a jak dál?“ povzbuzovala maminka.

„Tááák, to je málo!“ rozhodl čert.

Místo tápání v paměti a dokončení říkanky se Kubík počůral.

n

„Teda Kubo, to seš chlap?“ vyhodnotil otec pobaveně na adresu totálně hotového kloučka.

Ne, neměla jsem v tu dobu věk ani zkušenosti na to, abych mohla posuzovat výchovné metody dospělých, ale bylo mi Kuby líto a byla jsem strašně naštvaná. 

Zrovna způsobně jsem se tehdy nezachovala.

A vy jste chlap, když se tímhle bavíte? Copak nevidíte, jak se bojí?“

„Já se taky bál v jeho věku, a jak!“ pravil s hrdinským výrazem.

„Tak to tu blbost máte asi po svejch rodičích, co? Jedu domů, mami. Vy si tady mučte toho kluka, možná se za chvíli i podělá, to bude panečku sranda!“ nechala jsem tam i bundu a jela v mikině domu.

Trochu to našim zazlívám

Jindrovi je sedmatřicet, je ženatý a má dceru. Od svých necelých sedmi let koktá. Proč? Traumatický zážitek z dětství.

„Já už to dneska tak nehodnotím jako dřív, ale bylo to horší. Prostě jsem to nějak nezvládl. Schoval jsem se pod postel a ten čert mě tahal za nohy ven. Vzpomínám, že jsem slyšel mámu, jak říká něco jako nechte ho tedy už. Pak jsem zřejmě omdlel.

Všechno, co mohlo, se tehdy podělalo.

Napřed jsem nemohl mluvit vůbec. To trvalo asi měsíc. Byl jsem u spousty odborníků, bral nějaké léky, kreslil a kdo ví, co všechno. V tu dobu jsem se i začal počůrávat, a to i ve škole. Stačilo jen, že mě třeba vyvolala učitelka a já se bál.

Hodně na mně pracovalo hodně doktorů. Naši z toho byli špatný a vlastně jsou pořád. Dneska naštěstí jen takhle koktám a moje okolí to bere.

Kdybych to mohl vrátit? Nic bych s tím neudělal, to by museli vrátit čas naši a ten debil, co mě tahal z tý podpostele.

Tenhle zvyk nepokládám za šťastný. S manželkou jsme za jedno a naší dcerce bychom takový zážitek nikdy nepřipravili. Nevidím důvod, proč bychom to dělali. Jsem zářným příkladem toho, co to pro ty děti je a co asi prožívaj,“ vypráví Jindra.

A není sám.

Lékařské knihy jsou popsané mnoha řádky na téma koktavost z vyděšení, noční pomočování, noční děsy, jiné psychosomatické potíže, tik a podobně.

Jestli nebudeš hodný, vezme tě čert

Kolikrát jsme tohle v dětství slyšeli a kolikrát sami vyslovili? Vzpomeňme si, jak nám bylo, když jsme po všech strašidlech, kterými nás dospělí se zlomyslným úsměvem krmili, v noci strachy drkotali zuby pod peřinou a báli se i fotbalového míče pod skříní.

Jsme jediní, v kom vidí ochranu

hJsme jedinými, komu naše dítě bezvýhradně důvěřuje.  Stavíme se do role ochránců a dítě nás vnímá jako útočiště.  

Když jede auto, držíme ho za ruku, vysvětlujeme, co by nemělo dělat a jak moc se o něho bojíme.

To je jistě schopné pochopit.

Jak se ale cítí zmatené, když jeho úžasný neohrožený tatínek a starostlivá maminka v klidu přihlíží, jak na něho hudruje ošklivý čert, a co víc – oni ho dokonce na něj pozvali!

Myslíme si, jak je to pro dítě poučné, pro nás je to možná i zábava, ale náš dosavadní chráněnec to může vnímat jako podraz ze strany, odkud to opravdu nečekal.

Špatná berlička

Strašme své dítě čerty a polednicemi, pokud se domníváme, že je to výchovné. Buďme slabochy, kteří si usnadňují nelehký rodičovský úděl spoléhajíce na strach, vyvolaný vymyšlenými nástroji pomsty za špatné chování nebo rozbitý budík.

Nedivme se ale potom, že místo aby spalo, stojí o půlnoci mezi dveřmi ložnice s plyšovým medvědem pod paží ve chvíli, když se to nejméně hodí.

Když se pak se slzami v očích a se slovy „Já se bojím“ pěkně vmasíruje pod naši peřinu. Nemůže za to.

Reklama