Reklama

Internet spojuje lidi po celém světě, což jsem si uvědomil, když mi přišel odkaz na Tvůj článek, který vyšel v pondělí na magazínu Žena-in, kam ti také odpovídám. Když jsem se o Tvém dopise dozvěděl já už v úterý, budeš číst ten můj určitě ještě dnes.

Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, na okamžik, kdy jsme se viděli poprvé. Usmívala jsi se a v očích jsem ti viděl jakousi otázku. Ta mě zaujala ze všeho nejvíce. Nevěděl jsem, na co přesně se ptáš, ale že chceš odpovědi bylo úplně jasné.

Byl jsem tehdy nesmírně vděčný naší kolegyňce, která nás seznámila, byla jsi přesně to, co jsem hledal. Nenudili jsme se, měli jsme si o čem povídat, přesně tak, jak jsi to psala. Přeskočila ta jiskra a kdykoli jsme byli spolu, bylo to něco, co jsem do té doby nezažil. Zdálo se, že ty také ne. Psala jsi, že kdyby nás spolu neseznámila, mohlo by nám být lépe. Možná ano, ale myslím, že bychom se stejně museli potkat a stalo by se to i bez třetí osoby. Jedna budova nebyla dost velká pro nás dva.

Stačí mi zavřít oči a vidím nás, jak se líbáme na zadním schodišti, jak k sobě utíkáme na každou volnou minutu, jak se usmíváš, když tě kousnu do ucha. Ne, radši toho nechám. Těch detailů jsou tisíce a nemá cenu oživovat věci, které mají zůstat tam, kde jsou.

Řekla jsi mi, že někoho máš. Věděl jsem to od začátku, správně, ale nevěděl jsem, že jste spolu až tak dlouho. To jsem se dozvěděl až po těch třech měsících, kdy jsi vedla dva paralelní vztahy. Ale ani pak jsem nechtěl vidět všechny ty problémy. Naivně jsem věřil na sílu lásky a věřil jsem i tomu, že víš, co děláš. Že máš důvod.

Byli jsme prostě blázni, viď? Vůbec jsme si nepřipouštěli realitu, budovali jsme vzdušné zámky, plánovali jsme, jak si pořídíme domek někde na venkově. Dneska se musím usmívat, ale tenkrát to bylo úžasné.

Okamžik, kdy jsi vybalovala svoje kufry u mě v bytě byl snad nejhezčí ze všeho. I těch prvních pár dnů, než jsi se začala trápit. Trápil jsem se s tebou, nevěděl, co mám dělat, nevěděl jsem ani pořádně, co se dělo. Ty píšeš, že jsi ten rok ani nevěděla, co děláš. Byl to horor pro všechny. Jeden den jsi byla jako v euforii, druhý jsi byla uplakaná a nešťastná, třetí jsi vůbec nemluvila. Jen v práci jsi tak nějak fungovala, ale o to víc jsem se o tebe bál.

Tehdy jsem zjistil více o tvém příteli. Sama jsi o něm mluvila, něco jsem si domyslel, na něco se doptal holek v práci. Podle všeho tě miluje. Myslím, že ti dlužím vysvětlení věcí následujících. Sešel jsem se s ním. A ne jednou, po počátečních neuvěřitelných rozpacích jsme se začali normálně bavit a dali dohromady celou tu mozaiku, kterou představoval náš trojúhelník.

Je to fér chlap. A to je otázka, proč jsme tě neposlali ani jeden k šípku. Tak nějak nám přestalo jít o nás, milovali jsme tě oba a hlavně jsme chtěli, aby ses ty vrátila do normálu. Pohled na tebe byl bolestivý pro oba stejně. Nejdřív jsme tomu prostě nechali čas, řekli si, že se určitě rozhodneš a uklidníš. Jenže to tak nebylo, to víš sama. Báli jsme se o tebe pořád víc.

Když mi pak jednou popisoval, co všechno musel udělat, aby tě získal, došlo mi to. On o tebe bojoval, bil se za tebe s celým světem a klidně by to udělal zase, kdyby to bylo to nejlepší řešení. Tady už nebylo co dál řešit. On musí být ten pravý.

Pak už je to, jak jsi napsala. Našel jsem místo, které je nejdál, jak je to jen možné, abys dostala prostor, abychom se mohli všichni nadechnout. Zpráva, že čekáš dítě, mi udělala opravdu radost a doufám, že to bude ten kluk, kterého jsi tak moc chtěla (hlavně ho ale prosím nepojmenovávej po mně!:-)). Austrálie je krásná země a nic mi tu nechybí. Nemyslím, že tu zůstanu napořád, ale pár let určitě. Doufám, že až tě příště uvidím, budeš mít děti aspoň dvě. A pozdravuj budoucího manžela. Je to vážně prima chlap.

(soutěž: normální)

Reakce patří k TOMUTO článku.