Jak jsem tak o sobě přemýšlela, myslím, že splňuji  všechna tři dnešní kritéria, zadaná redakcí. Ano jsem dost potrhlá, abych se dostávala do situací, kdy se nemohu brát vážně, a na hodnocení, zda je se mnou legrace, jsou tu jiní.

     Mé děti měly před několika lety přání: dostat kolečkové brusle. Můj bráška, jako hodný strýček, jim tenkrát jejich vroucí přání splnil a během jednoho týdne se na nich naučily jezdit téměř profesionálně. Před naším domem je asfaltová ulice s opravdu minimálním provozem. Při našem přistěhování z města, kde jsme bydleli na výpadovce na Prahu, nás dokonce ticho a klid budilo ze spaní a na průjezd automobilu jsme se svolávali jako na zvláštní událost. Děti tedy vesele jezdily ulicí nahoru a dolů, až přišly s nápadem, že maminka ještě nejela. Upozorňuji, že klasické brusle na led jsem na noze měla naposled v deseti letech, mé sportovní výkony tehdá taky žádná sláva. Samozřejmě že jsem dětem nechtěla kazit radost, tak jsem slíbila, že se taky projedu.

     Nejdřív musím upozornit, že v té době jsem vážila téměř 90 kilo a funěla jsem i při předklonu. První zádrhel byl, že dětičky měly podstatně větší nohu než já, a tak jsem se svojí sedmatřicítkou vklouzla do čísla 42 jako Popelka. Prý to nevadí a stačí, když si brusle pořádně utáhnu a budou držet. Druhá věc je, že mám v kolenou natržené vazy a nejistota při došlápnutí mi dělá problém i normálně při chůzi. Celkový pohled na mě tvořil dojem soudku na velice vratkých okolečkovaných nožičkách.

     Když mě děti vypustily na rovnou plochu, zavrávorala jsem, rozpažila a marně vzpomínala, jak se jezdí, vždyť to vypadalo tak lehce a jednoduše. To, co se dělo potom, připomínalo klasickou grotesku. Ujela jsem sotva 3 metry, rozklepané nohy mi podjely a skončila jsem na protějším trávníku prudkým dosednutím. Moje, v té době docela objemná zadní brzda zafungovala, jediné, co jsem nepředpokládala, že si sedám rovnou na kámen, rafinovaně skrytý ve vysoké trávě. Domů mě dopravili způsobem, který jste určitě viděli v jedné nejmenované reklamě o dědečkovi, co se chtěl vrátit do mládí, a na pozadí se mi do večera vytvořilo efektní,  obrovské, fialovomodré razítko.

    Od té doby uběhlo už sedm let, ale vzpomínka na mou komickou jízdu slouží dodnes k obveselení mých potomků, obzvlášť na nezvyklou sado-maso masáž mého pozadí. Od té doby jsem definitivně odložila nejen 20 kilo, ale i kolečkové brusle, neboť sebevraždu jde spáchat daleko jednodušším způsobem.

 

Vikina007


Milá Vikino 007, děkujeme za příspěvek k dnešnímu tématu.
Já jezdím na bruslích docela ráda, ale jen tam, kde jsou pouliční lampy. Víte, mám je jako mantinely. Občas objímám veřejné osvětlení lépe než svého partnera.

A ještě jedna historka! Jednou jsem na kolečkových bruslích jela do trafiky. Nebyla tam lampa, jen stojan s pohledy. Nějak jsem to neubrzdila a jak to dopadlo? Pohledy jsem musela nastrkat zpátky a této trafice se obloukem vyhýbám. 

Krásný den přeje

redakce@zena-in.cz

Napište i vy, co zajímavého a potrhlého vám život přichystal.

 

Reklama