Od svých dvaceti let jsem trávila Silvestra společně s jednou partou přátel. Stala se z toho tradice a už jsem si ani nedokázala představit, že by to někdy mohlo být jinak.
Žel, jak šel čas, stávali jsme se dospělejší a dospělejší, navázali partnerské vztahy, přivedli na svět pár dětí a těsně před třicítkou se stali kultivovanými a zodpovědnými.

Jednoho Silvestra jsme se rozhodli nestrávit jako obvykle spanilou jízdou po nočních podnicích, ani hromadným opilstvím na horské chatě a následnými hrátkami v hromadách sněhu, ale pěkně v teple, ve slušnosti, u jednoho z nás doma.
Celý večer jsme se místo řádění spořádaně přežírali, zírali na třeskuté estrády v TV a ze samé nudy měli problém neusnout před půlnocí. Pokoušeli jsme hrát i hry, ale pohádali jsme se u toho. Ne tak, aby to narušilo naše přátelství, ale dost na to, abychom se rozhodli příštího Silvestra slavit každý zvlášť.

O rok později, v únoru, jsme zašli do naší oblíbené hospůdky a vyprávěli, jak kdo toho Silvestra tedy strávil.

Simona, Alena a Vlasta vyrazily na Staroměstské náměstí. Aby se v pohodlí dostaly domů, jely Simoninou starou škodovkou. V půlce cesty začala jít z kapoty pára. Holky se vyděsily, že auto vybuchne, nechaly ho stát uprostřed silnice a utíkaly za roh, schovat se před tlakovou vlnou. Stály za tím rohem snad dvacet minut a nic se nestalo. Bojácně se tedy přiblížily k autu a nejodvážnější Alena otevřela kapotu. Laickým okem neshledávala na motoru nic neobvyklého až na ... vytahané silonové punčochy omotané kolem chladiče.

„Simono!?“ řekla z povytaženým obočím a punčochou v ruce. Simona nám vysvětlila, že to jí poradil soused, když ji chladič zlobil poprvé, že sice říkal, že je to jen na dojetí do servisu, ale „cesta do servisu a cesta na Staromák zas není takový rozdíl, ne? A neříkej mi, že se v tom neztratí cesta na chatu a zpět!“ Na Staroměstské náměstí došly v půl jedné v noci.

Martin, extravagantní organizátor všech našich oslav, sehnal dohromady skupinku rozjásaných a pronajali si tramvaj. Jezdili s ní po jedné trase, tam a zpět. Čím více opilejší byli, tím méně měl najatý řidič trpělivosti. Když jim začalo být špatně a museli každou chvíli stavit, řidič jízdu předčasně ukončil kvůli ohrožení bezpečnosti silničního provozu.

A taky že ano – když je vysadil v centru Prahy, Martin se vypotácel z tramvaje a spadl na koleje přímo před přijíždějící tramvaj. Její řidič sice stačil zastavit relativně včas a Martin měl pouze zlomenou ruku a několik ošklivých pohmožděnin – ale pořádně ho překvapilo, když mu o měsíc později přišel z Dopravních podniků účet na 1 800,- Kč za poškození té tramvaje, která ho porazila.

Honza, Petr a Ivoš oslavovali u Romana v práci.
Roman, přesto že byl velmi opilý, nasedl do auta, a když se nikdo nedíval, odjel. Po dvou kilometrech musel na žádost svého močového měchýře zastavit. Zastavil u tramvajové zastávky (zase ty tramvaje), nechal auto uprostřed silnice s nastartovaným motorem a otevřenými dveřmi a chvátal si ulevit za telefonní budku. V tu ránu jela kolem tramvaj číslo tři, která staví před Romanovým domem. Opilý Roman si pomyslel: “A hele, už mi to jede!“, zapnul poklopec a bezstarostně naskočil. Auto našli o deset minut později Honza a Petr, kteří se vydali Romana hledat.

Odvezli ho zátky, na firemní parkoviště. Roman, který té noci v klidu dojel domů, se po autě ani nesháněl. Dokonce ho ani nepřekvapilo, že stojí před firmou – vůbec si totiž nevzpomínal, že by s ním kamkoliv odjížděl.

Petra a Hanka nic neplánovaly.
Naparádily se a vyrazily do ulic s tím, že zůstanou v podniku, který se jim cestou zalíbí. Parádění jim trvalo dlouho, hledání správného podniku ještě déle, a tak se stalo, že ve 23h45 stále ještě nevěděly, kde zažijí přípitek.
V zoufalství navštívily hotel, který potkaly cestou. Řekly si, že tam pobudou přes přípitek a půjdou dále. Ve společenské místnosti hotelu hrála dechová hudba a party si zde užíval zájezd německých důchodců. K tanci a poslechu hrála bavorská dechovka Lustige muzikanten, oblečená do zelenošedých klobouků s pery a krátkých kalhot s kšandami – zřejmě prototyp obleku Karla a Egona z pořadu Alles Gutte.

Holky zůstaly stát jako opařené: “Přípitek a jdeme!“ děla Hanka. Bledá Petra pokývala hlavou a hodila do sebe prcka, kterého jí podal pohostinný důchodce Udo Klügen z Bayernu. Než vůbec nastala půlnoc, přišel Udo s prcky ještě třikrát. Přípitkem to holky zazdily. Náhle stouplá hladina alkoholu v krvi jim nedovolila jen tak odejít. A nejen to, dokonce se roztančily a později se jim zdálo, že i slova německých lidových písní jim přijdou natolik povědomá, že mohou bez problému zpívat z kapelou. Ve tři ráno je z hotelu pro nadměrnou opilost vyprovodili.

Naše únorové setkání bylo krásné. Náramně jsme se u našich historek nasmáli a slíbili, že příští Silvestr strávíme zase spolu, pěkně živě jako zamlada.  

Reklama