Vztahy

Od té doby věřím na vyšší spravedlnost

Vážená redakce,

nedá mi, abych na dnešní téma nezareagovala. Nebudu tady popisovat moje dva porody, z nichž první byl snadný a v pohodě a druhý komplikovaný, ale zamyslela bych se spíš nad tím, co mně to dalo... První syn se mi narodil v dubnu roku 1990, bylo mi přesně 22 let. Těhotenství jsem prožívala úplně normálně, syn se mi narodil přesně v termínu a prospíval podle tabulek. Malý problém byl s jeho slabším žaludkem, hodně po jídle zvracel, ale i to se nakonec upravilo. Byl dlouho jedináčkem a miláčkem celé rodiny.

Na druhé dítě jsem nespěchala, nastoupila po mateřské do práce, a když bylo Petrovi 5 let, zkusili jsme mu pořídit sourozence. Ale ejhle - to, co poprvé šlo jako na drátku, podruhé byl problém.

Když se mi nepovedlo otěhotnět celý rok, šla jsem do nemocnice na vyšetření, kde zjistili, že mám neprůchodné vejcovody. Podstoupila jsem tedy laparoskopii a do 1/2 roku čekala vytoužené miminko. Byla jsem už zralá maminka, bylo mi přesně 30 let. Ale bohužel, moje těhotenství začalo být rizikové, začala mne zlobit játra. Moje jaterní testy vylítly do oblak a já si šla lehnout do nemocnice.

Doma zůstal manžel s tehdy 8 letým synkem. Ještěže byla k dispozici babička, která jim se vším pomáhala. Asi po měsíci mne z nemocnice pustili domů, byla jsem moc šťastná. Ale za 2 dny mně začaly porodní boleti a já předčasně 2 měsíce před termínem porodila chlapečka Martina. Vážil sice skoro 3 kg, kdyby se dočkal termínu, byl by prý pěkný cvalík, ale byl hodně nemocný - jedna plíce mu vůbec nefungovala, druhá jen zčásti... měl krvácení do mozku... problémy se srdíčkem... nebyla to veselá doba.

Nejdříve jsem propadla beznaději a se mnou samozřejmě celá rodina, ale pak jsem si řekla, že když bojuje on - necelý 3 kg uzlíček - budu já taky. Každý den jsem za ním chodila do nemocnice a modlila se k Bohu, aby se uzdravil... a povedlo se. Od té doby věřím, že něco nahoře existuje - nějaká vyšší spravedlnost. A i když se to někomu bude zdát divné, já za to, co jsem prožila, tomu nahoře děkuju - protože mě to hodně posílilo a změnilo k lepšímu.

Od té doby se na život dívám jinak, vím, že existují daleko důležitější věci a že stačí tak hrozně málo, aby se vše změnilo... Jsem ráda na světě a se svým druhým synem mám hodně zvláštní vztah. Asi díky tomu, co jsme spolu prožili, když ležel napojený na přístroje a já u něj seděla a mluvila s ním. O všem, co nás spolu čeká a proč ten svůj boj musí vyhrát... a on to dokázal.
Žábina


Milá Žábino,
děkuji za krásný příběh a přeji vám i vašim dvěma synům, zvláště Martínkovi,  hodně síly a zdraví.

   
27.06.2006 - Láska a vztahy - autor: Dana Svobodová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme