Když jsem šla včera do redakce, setkaly jsme se přede dveřmi domu s jakousi slušně oděnou paní. Obě jsme už měly v ruce klíče a paní vypadala, že spěchá. Tak jsem ji pozdravila a dala jí přednost. Paní odemkla a vešla, já za ní. Když jsme prošly druhými vchodovými dveřmi, paní je podržela, otočila se na mě a uraženým tónem pěkně nahlas oznámila: „Není zač!“

Chvíli jsem na ni nechápavě hleděla a pak jsem odpověděla: „No to tedy není.“ Protože podle mě nebylo. Za co bych jí měla děkovat? Že odemkla dveře? Odemkla bych si je sama, ale ona vypadala, že spěchá, a tak jsem ji pustila první. Že mi ty dveře nepřirazila do obličeje? To už bych mohla každému na potkání děkovat, že mě nezabil. Za samozřejmost – kterou podle mne nenásilné chování je – se přece neděkuje.

Jsem nezdvořilá
Moje babička by mi řekla, že jsem zase nezdvořilá. Babička je totiž „zdvořilý člověk“. Kolegyním se říká, že jim šaty sluší, i kdyby v nich vypadaly jako noční můra. Známým se neříká, že jsou hloupí, i kdyby opice byla chytřejší. Lidem se přeje dobrý den, i když je zrovna všechny nenávidím a nejradši bych, aby zemřeli krutou a bolestivou smrtí. A děkuje se, i za věci, za které bych dotyčného nejraději uškrtila.

Babička má pravdu – jsem nezdvořilá. Léta sice mé mladistvé zásady poněkud obrousila a ve většině případů obecným normám vyhovím – nechce si mi totiž každému člověku na potkání vysvětlovat, že já to vnímám jinak, ale tendence brát slova vážně mě ještě pořád nepřešla. Pořád si myslím, že bych si za tím, co říkám, měla stát, že bych neměla věci říkat jen tak, protože se to „dělá“, že bych se nad tím, co chci říct, měla zamyslet, než to vyřknu.

Snažím se přát jim dobrý den
A tak když poděkuju, myslím to vážně – i když jeden můj kamarád mi vždycky se smíchem odpovídá, že od té doby, co se vynalezly peníze, se neděkuje – a i ten dobrý den se lidem snažím přát doopravdy.

Ostatně s pozdravy je to také zajímavé – když vstoupíme do kupé ve vlaku, obvykle zdravíme, v metru ale například ne. Přesto jsem už potkala lidi, kteří při vstupu do ranního metra pozdravili – a bylo to milé, když nám, deseti zoufalcům, kteří byli vzhůru už od pěti, někdo s úsměvem popřál dobrý den.

Jste zdvořilé? Při jakých příležitostech zdravíte? V metru? V čekárně? V autobuse? Kdy děkujete a kdy ne? Měla jste někdy se zdravením a děkováním nějaké konflikty? Je správné používat slova „ze slušnosti“, i když to tak nemyslíme, nebo spíš ne? Kdy je důležitější „slušnost“ a kdy pravda?

Reklama