Až 60 % populace má velký problém s tím, aby se „dokopali“ dobrovolně k nějaké sportovní aktivitě. Na druhé straně pak stojí téměř opačný extrém – lidé se závislostí na cvičení. Důvodů, proč do takové to závislosti spadnout, může být hned několik. Od potřeby hormonů štěstí neboli endorfinů, přes touhu po krásném a zdravém těle, až po základ v podobě poruchy příjmu potravy. Pokud se řadíte do jakékoliv této kategorie, jedno mají společné, i tato závislost má v sobě mnoho negativního, často i nebezpečného. Zejména z důvodu dlouhodobého přetěžování organismu. I zde platí pořekadlo: všeho moc škodí. Nehledě na fakt, že tělo k tomu, aby fungovalo tak, jak by mělo, spalovalo a formovalo, potřebuje taky dostatek klidu a odpočinku. Ať se vám to líbí nebo ne.

Sportem k trvalé závislosti

„Miluji sport a opravdu se mu snažím věnovat ideálně denně, nejméně však šestkrát týdně. Proč? To je snadné: dělá mi to dobře, miluji tu čistou hlavu po výkonu, dobrou náladu, a dokonce i ten pot, který ze mě doslova teče. Je to zkrátka skvělé,“ vyjmenovává své důvody Zuzana. „Sportuji od dětství, rodiče mě k tomu vedli, takže to vlastně bylo vždy celkem přirozené, že se nesedí doma na gauči a lítá se venku, jezdí se na kole, v zimě na lyžích...“ Zuzka nám prozradila, že u ní ke zlomu došlo v patnácti letech.
„Ano, vzpomínám si, kdy jsem si v tomto věku způsobila svou první a opravdu příšernou kocovinu a strávila jsem s ní dva dny doma. Tehdy mi bylo zle ze všeho, a tak jsem tak nějak přirozeně přestala jíst, asi ze strachu, aby mi zase nebylo špatně od žaludku. Takhle to šlo dál a dál a nakonec z toho bylo strašidelných 37 kilogramů mé tělesné váhy,“ vzpomíná Zuzana.
Rodiče svou nemocnou dceru donutili se léčit pod odborným dohledem a doufali, že se díky tomu uzdraví. „A já se taky částečně uzdravila. Tedy na povrchu. Uvnitř jsem i po těch patnácti letech rozbitá a sama v sobě zlomená. Možná, že jsem starší a umím si racionálně odůvodnit, proč musím jíst a na co energii potřebuji, přesto ten pohled do zrcadla je stále stejně frustrující a zničující. I když nosím velikost XS...“
„Možná kvůli mé nemoci, možná jen kvůli tomu, že sport miluji, ale mými zadními vrátky a jistotu, že se nezblázním, je opravdu cvičení a pravidelná aktivita. Běhám a cvičím jógu. Každý den. Dělá mi to dobře. Asi mě to i uklidňuje, protože když mám den bez aktivit, děsím se představy, že bych mohla přibrat. Pohyb miluji, ale to opravdu není jediný důvod, proč se mu tolik oddávám...“

Jak to vidí sportovní psycholožka Veronika Baláková? 

Je potřeba si uvědomit, že závislost na sportu může být skutečně závažným problémem. Nejen, že si jedinec ničí zdraví, ale narušeny jsou jeho rodinné a přátelské vztahy, často má potíže v práci. Sportovní aktivitu upřednostňuje před všemi dalšími, často si musí zacvičit před příchodem do práce, chodí do ní pozdě nebo z ní “utíká” brzy, aby si mohl zacvičit. Je to první věc, na kterou myslí už od probuzení. A když z nějakého důvodu cvičit nemůže, je velice podrážděný, nepříjemný, hádá se a má potíže se soustředit. Je tak narušena kvalita života jedince. 
Sportovní aktivitu si mohou jedinci s poruchou příjmu potravy vybrat proto, aby svou nemoc zakryli, tzn. nebude tolik nápadné, že hubnu u sportovní činnosti, jako když hubnu bez ní. Jedinci s PPP (porucha příjmu potravy) se objevují v nejrůznějších sportech, ne jen např. v gymnastice či baletu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mezi PPP však nepatří jen anorexie a bulimie, u kterých je typické rychlé hubnutí, ale i např. bigorexie, která je spojena s potřebou nárůstu svalové hmoty. Jedinci pak tráví hodiny v posilovnách a ničí si tělo nejen nepřiměřeným cvičením, ale i užíváním spousty potravinových doplňků. 

Názor Marie Novotné z kontaktního centra Anabell

Závislost na sportu vzniká často u poruchy příjmu potravy, zejména pak u mentální anorexie. Mohu tuto zkušenost také potvrdit ze své praxe z poradny Anabell, kde pracuji jako sociální pracovnice v přímé práci s klienty, kteří si poruchou příjmu potravy prochází, a otázku sportu na sezeních velmi často řešíme.
Závislost na sport vzniká častěji u klientů s mentální anorexií, jak jsem již výše zmínila. Klienti redukují svou stravu a extrémně sportem zatěžují své tělo. I několik hodin denně stráví v posilovně, nebo jiným cvičením doma či venku. Jejich jídelníček se pak skládá z malé misky ovoce k snídani, a zeleninového salátu k večeři. Jídelníček je neúměrný, jejich fyzické aktivitě, kterou za den vydají a velmi často u klientů s takovým režimem vznikají dlouhodobé zdravotní obtíže (bolesti svalů/kloubů/kostí, únava, bolesti hlavy, zažívací obtíže...).

V Centru Anabell klientům sport nezakazujeme, vlastně nezakazujeme nikomu vůbec nic, na to nemáme právo, snažíme se ale jejich myšlenky nasměrovat i na jinou aktivitu a koníčky, které například dříve dělali, měli je rádi a kvůli redukci jídelníčku a hubnutí je dělat přestali. Může to být například malování, hra na hudební nástroj nebo šití. Dále s klienty řešíme například tyto otázky: Baví vás chodit denně do posilovny? Nutíte se do cvičení?...  V poradně Anabell se snažíme v klientech probudit chuť dělat sport proto, že si jdu například zaběhat do hezkého parku, jdu na jógu s kamarádkou a potom si zajdeme posedět na kávu nebo jdu na jinou skupinovou lekci, kde je skvělá parta lidí a rozumíme si než na to, aby se do sportu klienti nutili a dělali jej jen za vidinou krásně vyrýsovaného těla nebo toho, že zhubnou.

Tyto postupy se nám daří a je krásné vidět u klientů ten obdiv a radost, kdy již absolvovali sezení s nutričním terapeutem, mají sestavený jídelníček, jedí pravidelně a do toho dělají přiměřeně nějaký sport, například dvakrát v týdnu. Pokud pracují i na svém prožívání a psychice, tak vidí,  že se jejich váha ustálí a jsou i oni spokojení, že jim začínají růst svaly a mají do sportu mnohem větší chuť.

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama