Nemohl jsem si nevšimnout, že vy vztah neberete jako my. My bychom rádi vztah vnímali jako klidný přístav, do kterého se můžeme z plavby na rozbouřeném moři vrátit. Kdežto vy pořád chlapa někam strkáte, vymýšlíte taktiku, přebíráte kontrolu nad situací...

Můj přímočarý mužský mozek to prostě nedokáže přirovnat k ničemu jinému než k určité formě souboje. A teď si představte, že v tom pomyslném ringu proti sobě stojí dva sportovní boxeři - muž a žena a ještě někdo. Tím někým je její matka. Její matka má třeba za sebou 3 manželství a 45 let soužití s bývalými a současným manželem. Takže v ringu jsou dva stejně zkušení boxeři a jeden vysloužilý reprezentant republiky v těžké váze, který stojí na straně boxerky. A radí jí, jak na to. A vy jste v tom ringu sám a utkávat se můžete jen s tím druhým boxerem, ne s jeho trenérem.

woman

Představte si situaci: V domě jejích rodičů, v obýváku, jsem já, přítelkyně a tchyně. Přítelka: „Láďo, babička (babička té přítelkyně) nám každému poslala k Mikuláši litr.“ 
„Děkuju, ale přece si nevezmu od bábi litr, dyť je to pro ni z důchodu ranec!“
  Přítelkyně neváhala a strčila mi ho do kapsy. Zrovna jsem odjížděl do města a přítelkyně mě poprosila, ať vezmu léky v lékárně. Koupil jsem je za ten litr, a když jí ty léky dávám, vracím jí i zbytek z toho litru a povídám: „Prosim tě mlč.“ Trenérka to sledovala, ne mě nebo ji, kouká mi na ruce, pak mrkne na dceru a souhlasně přikývne, jakože tenhle se nám hodí. (Ještě to pro jistotu vysvětlim: tchxně schválila dceři nového chlapa na základě sledování situace s tisícovkou. Jako by trenérka řekla svému svěřenci: s tímhle můžeš do ringu, bude hodnej, toho zvládneš/zvládneme.)

Jindy JÍ kupujete dárek k narozeninám, ale už v tom obchodě se spodním prádlem si uvědomujete, že hned druhý člověk, který dárek uvidí, je její trenér. Takže vyberete hedvábnou noční košilku (která byla, přiznávám, dárek taky trochu pro mě), ale zároveň se musí líbit i bývalému reprezentantovi v těžké váze.

Nejhorší je, když už to trenér nevydrží a nastoupí do Vás sám. Jste pozvaný na nedělní oběd, opět v domě rodičů. Tchyňka vás nechá si pochutnat a u kávičky po obědě nastoupí bez rukavic: „Jé, teď jsem si vzpomněla, že to bude zítra v práci hrozná dřina, musím smýkat ty těžké krabice se zbožím ze skladu do obchodu. A mě zrovna včera začaly bolet záda... To se rovná kombinaci direktu na bradu a pravého háku na spánek od frajera z repre. A to se opakuje v různých obměnách s různými tchyňkami... „Já bych si tak po té kačeně zašla na pivko do hospůdky, škoda, že mi nezbyly peníze...“ Namítnete, že bych jim měl ten oběd taky nějak oplatit. To jsem dělal! Musím to rozebírat?

To, že jim trenéři radili v mé nepřítomnosti s celým vztahem i s milostnými problémy, je snad jasné. Mně řeknou chlapi v hospodě tak leda: „Dej bacha, jsou to mrchy.“

Ještě že má drahá moudrá matka v průběhu utkání nezasahuje. Jen jí vždycky po rozchodu řeknu, proč to skončilo, a ona mě odzbrojí odpovědí: „Konečně jsi na to přišel sám. Jen aby nebyla těhotná.“ (jak ona ten důvod rozchodu může vědět, když to moje životní štěstí viděla všeho všudy 3x ???) Jen jednou povídám, „...mami, s touhle bych chtěl vydržet, ale nějak si už nevim rady. Asi si půjčím nějakou odbornou literaturu - třeba Dr. Plzáka.“
„Jo, to si přečti a přijdeš na to sám. Mám hotový oběd, dáš si?“

Toto byl jediný zásah v průběhu zápasu za celý život, ale v podání mé matky se rovnal vyhlášení třetí světové války. 

Holky, to se vážně bojíte jít do toho ringu samy za sebe? A tchyňky, máte to za potřebí? Je to fakt otravné.

Čtěte také:

Reklama