Vztahy

Očekávalo se, že budu mít dítě – tak jsem ho porodila

Dnešní téma mi káplo do noty, už dřív jsem se pozastavovala nad reakcemi na články o tom, proč si některé ženy vůbec děti pořizují.  Tak proč jsem si ho pořídila já?


Mít dítě jsem považovala za něco samozřejmého, za něco, co se ode mě očekává a co je správné a co vlastně podvědomě sama chci. Tak mě rodiče vychovali – abych splňovala jejich představy, abych dělala to, co považovali za správné. Očekávalo se ode mě, že vystuduji – vystudovala jsem. Očekávalo se, že se vdám – vdala jsem se. Očekávalo se, že budu mít dítě – porodila jsem jej. Prostě mě nikdy ani nepadlo, že bych děti neměla mít. Už v těhotenství jsem prožívala velké obavy – zvládnu to? Znáte to asi každá, která jste kdy čekala dítě. Budu dobrá matka? Budu mít toho drobka ráda? Bude on mít rád mne? Najdu v sobě dost síly?


Když se první dítko narodilo, s hrůzou jsem zjistila, že nával mateřské lásky se jaksi nedostavil. Bylo mi z toho nanic, cítila jsem, že něco není v pořádku, že někde selhávám. Miminko jsem chovala jako panenku, navíc jako panenku, se kterýma jsem si v dětství ani moc nehrála. Nakrmila jsem jej, oblékla, pochovala, vzala na procházku, ale pořád jsem postrádala potřebu na miminko šišlat a dělat grimasy, jak jsem to vídala u jiných maminek. S miminkem jsem byla zkrátka bezradná. Na mateřské jsem vydržela rok, dál to nešlo. Věčné kňourání mě ubíjelo. Snad mě to mělo varovat do budoucna. Nevarovalo.


Tři roky po prvním dítěti se narodilo druhé. Ptáte se, proč jsem si to druhé tedy „pořizovala“? No proto, aby to první nebylo samo, aby mělo sourozence, taky jsem ze dvou dětí a připadalo mi to opět správné.


Těhotenství probíhalo tentokrát trochu jinak, nebyl čas myslet na obavy, bylo tady starší dítě, které mě potřebovalo. Stejně tak po porodu nebyl čas zabývat se jen tím miminkem, starší dítko se žárlivě dožadovalo pozornosti a vysávalo mě jako malý Drákula. Snažila jsem se věnovat se jim maximálně, chodili jsme plavat a na další aktivity, jen já jsem ale věděla, že tak nečiním s vnitřní radostí, netěšilo mě to. Starala jsem se o děti vzorně, snažila jsem se, aby jim nic nechybělo, ale když například onemocněly, úplně první pocit nebyla lítost a obavy, ale mrzutost. Mrzutost, že se zase něco komplikuje. Teprve pak následovalo starostlivé měření teploty a noční vstávání se sirupem na lžičce.


Dnes jsou už oba starší, školák a předškolák, a já rozhodně nepatřím k maminkám, které si lítostivě stěžují, jak ten batolecí věk rychle utekl. Já jsem ráda, že to mám za sebou, trošku se za to i stydím, ale se staršími dětmi si zkrátka víc rozumím. Drandíme na kole, chodíme plavat, čteme, malujeme, jezdíme na výlety. Jsou chvíle, kdy bych je nejraději oba darovala za odvoz, ale jsou taky chvíle, kdy bych je láskou snědla. Mateřská láska se nejspíš dostavila, byť se značným zpožděním.

 

Teprve teď si to, že mám děti, jaksepatří vychutnávám a jsem ráda, že je mám. Konečně se můžu s nimi trochu realizovat, těší mě, když děti hltají každé moje slovo, mám radost, že je můžu učit všem dovednostem a nesmírně mě těší, když se třeba ze školy nebo ze školky dozvím, jak jsou ty děti chytré a zvídavé a co všechno umí. A co se mnou udělá pohlazení a upřímná pusa od dítka, to snad ani nemusím psát. Jejich – mami, mám tě rád – je to nejsilnější vyznání.


A tak jsem nakonec ráda, že jsem tu „správnou“ věc udělala a jsem bohatší o jednu velkou zkušenost – že totiž ženská zvládne ledacos a děti, i když to tak většinou nevypadá, jsou mnohem víc odměna a radost než přítěž.

Na přání čtenářky vydáváme tento příběh zcela anonymně.

Editorky dne

   
22.08.2005 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [19] Pettys [*]

    Jako bych ten článek psala já! S tím rozdílem, že podruhé už jsem do toho nešla. První úleva byla ve 3 letech, kdy se dalo aspoň trochu komunikovat, pak v 5, kdy přišlo trochu rozumu a jsem ráda za každý rok, jen mě trochu děsí puberta. Miminka mi opravdu nic neříkají a ke všemu mi ani nepřijdou roztomilá.

    superkarma: 0 23.08.2005, 09:52:23
  2. avatar
    [18] Ijka [*]

    Mí kluci jako miminka vůbec nespali, takže jsem se pokaždé nemohla dočkat, až aspoň trochu vyrostou a začnou trochu víc spát. Což se stávalo až tak kolem druhého roku. Do té doby jsem to tak nějak protrpěla.Prostě miminkovská období byla u mě ta nejhorší období jejich dětství.

    superkarma: 0 23.08.2005, 07:26:21
  3. avatar
    [17] svetluszka [*]

    Při narození dcery..tehdy mi ještě nebylo ani 20.. jsem to prožívala ůplně stejně,, jak já byla ráda když už se s ní dalo domluvit.... Ale těd , po tolika letech si malýho užívám.... dokonce jsem obrečela, že už začal chodit...

    superkarma: 0 23.08.2005, 06:38:22
  4. avatar
    [16] Linde [*]

    já to prožívala hodně podobně a nedokážu dodnes nahlídnout do cizího kočárku "ty ši ale klášnej!!!"
    Ani se mi nestalo, že bych s dcerou lítala po koberci po čtyřech a honily jsme se. Sice často slyším, že jsem bezcitná matka, ale mně to pusinkování a muchlování prostě nejde. Ale myslím, že lépe matka s omezenými city, než žena, která se dítěte zřekne kvůli tomu, že jej prostě nechce. Já svou dceru mám ráda, i když to nedávám najevo.

    superkarma: 0 23.08.2005, 06:02:08
  5. avatar
    [15] Tanzi [*]

    Myslím, že každej čas věku dítěte má něco do sebe...
    Zaleží asi na každé ženě jak to bere...já si např. to miminkovské období přímo užívala.
    Ráda na to vzpomínám.

    superkarma: 0 22.08.2005, 22:27:45
  6. avatar
    [13] femme [*]

    nic si z toho nedělej já mám tři děti a taky mě jako mimina zrovna nebraly fakt jsem moc ráda, že už jsou velké a že si s nima můžu o všem popovídat

    superkarma: 0 22.08.2005, 20:55:49
  7. avatar
    [12] Kačena1 [*]

    To je přesný! Nikdy bych neměl odvahu tohle veřejně přiznat, ví to jen můj přítel a kamarádka. Uf, to jsem si oddechla. Buďto jsem normální, nebo je nás takhle nenormálních maminek víc. Hned je to lepší. Nesnáším šišlání, ňuňání a ublinknutý sunárky.

    superkarma: 0 22.08.2005, 20:12:57
  8. avatar
    [11] Markýza [*]

    jak já ti rozumím, taky jsem ráda, že už mám kluky ve věku, kdy se o sebe postarají sami, když mají hlad udělají si jídlo, nepotřebují abych je vodila za ručičku a věčně jim stála za zadkem. Mimino nikdy víc

    superkarma: 0 22.08.2005, 19:57:48
  9. avatar
    [10] Amálie [*]

    hmm, taky se ode mne očekávalo, že po svatbě udělám očekávané - otěhotním (podotýkám, že z manželovy rodiny, nikoli z mojí, u nás nikdo do ničeho nikomu nekecá). A jak to dopadlo? Odmítla jsem dělat, co se čeká a do roka utekla Zase volně dýchám

    superkarma: 0 22.08.2005, 18:45:15
  10. avatar
    [7] Gabi [*]

    Já myslím, že to tak má dost žen, zvláště u prvního mimča je ten pocit bezradnosti a nedostavení se "návalu mateřské lásky" je dost frustrující. Spíš je dobré se na to připravit předem. Nával "mrzutosti" v době nemoci dětí je také běžný - většině z nás proletí hlavou, co všechno nás čeká.

    superkarma: 0 22.08.2005, 18:05:23
  11. avatar
    [5] brouk [*]

    Jo jo ode mne se taky cekalo,ze budou deti,ale nebudou.Nejhorsi bylo kdyz jsem to vysvetlila tatinkovi.Ale musim rict,ze to pochopil taťulda jeden Maminka mi jenom rekla,ze budu hodna teta.A taky ze jsem Ja ty nase andilky tak rada rozmazluju Ale miluju ten pocit,ze je muzu zas vratit

    superkarma: 0 22.08.2005, 17:49:10
  12. [4] Rikina [*]

    Hm - v tom případě jsem na mateřskou lásku čekala marně 22 let, pacholíci vyrostli v muže a už se toho ode mě nedočkají Péče o mimina mi taky vadila, protože se s nimi nedalo komunikovat, a strašně jsem se těšila, až se přestanou projevovat jako uzlíček potřeb a začnou chápat a mluvit. Kolikrát mi někdo říkal, že s nimi nejednám jako s dětmi, že od nich toho chci moc, a oni to nemůžou zvládnout... ale můžou Prostě mi přišlo normální mluvit s nimi jako s partnery do diskuse, a ne dělat ťuťu ňuňu a všechno pořád řešit za ně. Jestli je to správné, nevím, ale teď už je to stejně jedno... se mnou jim prostě žádné "snědení láskou" nehrozilo

    superkarma: 0 22.08.2005, 16:20:35
  13. [3] bejby [*]

    Aspoň že ti ta mateřska láska příšla,někdo to ne pozna nikdy Jen si to s nima požádně užij Pak příjdou vnoučata a to doufam že bude vélka láska

    superkarma: 0 22.08.2005, 15:36:23
  14. [2] Tobbi [*]

    Tohle má hodně ženských, jenom se o tom nemluví. Moje teta mi tuhle vyprávěla, jak jí její batolata lezla na nervy a těšila se až vyrostou budou komunikovat a reagovat.

    superkarma: 0 22.08.2005, 15:35:56

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme