Reklama

O švagrovi kamarádky Moniky jsem už tady jednou psala. Je to vážně exot, o kterém nevíte, co si máte myslet. Znám ho sice jen okrajově, protože bydlí ve stejné čtvrti, ale když ho vidím, raději zahnu za roh, protože nevím, co od něj mohu čekat.

sv

Je to vlastně velká shoda náhod. Když jsem se přistěhovala do Ďáblic a čekala u metra na autobus, „přifařil“ se ke mně přiopilý obejda a snažil se navázat konverzaci. Jsem slušně vychovaná a neposlala jsem ho kamsi, přestože z něj táhlo jako ze sudu. Jen jsem nekomunikovala, ale to mu vůbec nevadilo. Stále si mlel svou a dul mi  do hlavy něco v tom smyslu, že bychom si spolu mohli něco začít. Zachránil mě až autobus, do kterého nastoupil a já ho nechala raději ujet, než abych to samé absolvovala cestou domů. Bože, co je to za exota?

Tak to je můj švagr,“ řekla Monika, když jsem na toho chlápka znova narazila 120 km od Prahy. Svět je malý a Monika má chalupu kousek od nás a její vlezlý švára-nemakačenko se jim občas vnutí na víkend. K Moničině velké nelibosti pochopitelně, protože ho nemůže vystát. Proč, to byste se mohly dočíst v minulém článku, ale ušetřím vás té námahy a prozradím vám, že nezaměstnaný švagr je v rodině svého bratra pečený vařený, protože ví, že tam dostane něco k jídlu.

A to se jí pochopitelně nelíbí a nic s tím nezmůže ani jeho bratr, její manžel. Je to prostě splachovací týpek, na kterého neplatí vůbec nic. Vyhrožování ani prosby. Místy máte pocit, že mluvíte s bláznem, kterého není radno zbytečně provokovat.

„Jestlipak vás také on někdy pozval k sobě domů na oběd?“ zeptala jsem se Moniky. Mimochodem, švára není žádný ubohý „bezďák“ a vlastní nádhernou vilu se zahradou.

„Pozval, ale to bylo naposledy, už mě tam nikdo neuvidí,“ byla jsem zvědavá, co se stalo. „Představ si, že se táhneme přes celou Prahu, přijdeme k domu, zazvoníme a čekáme, že nám přijde otevřít. On se místo toho postaví nahý do okna, v ruce drží přirození a chechtá se.

Tak jsme se otočili a jeli zase domů. On za námi sice vyběhl, v županu a smál se, že to byla jenom legrace, že už má uvařeno a zve nás na večeři, ale to „uvítání“ nám oběma bohatě stačilo.“

Čtěte také: