„A v kolik přijdeš?" zastaví dospělou dceru ve dveřích její matka.
„Nevím, někdy..." snaží se ji trochu odbýt.
„Jak nevím, do půlnoci doma budeš, viď? Víš, že nemám ráda, když se po večerech někde couráš a bůhví s kým.“
„Matko, je mi pětadvacet, do kdy mě budeš kontrolovat?“

A tak dále a tak dále. Takový dialog už jsme slyšely stokrát. Ať už v roli matky, nebo dcery. Dobře si vybavujeme nervózní a ustrašené přešlapování maminy, která má svou dceru někde venku a nemůže zamhouřit oka, dokud ji nebude mít zase doma v posteli. Co na tom, že už je dospělá, že už má vlastní rozum. Její dítě to bude až do smrti, a to jí nikdo nevezme. Tu radost, hrdost a starostlivost. Kdyby jen to nezdárné dítě pochopilo, proč má o něj takový strach. V dnešní době se přece není co divit. Co je vražd, znásilnění a loupeží… A dcera je někde venku s přáteli, které ani nezná, a vrátí se až k ránu – možná…

 

Život s rodiči pod jednou střechou

Pro dospělé dítě je občas těžké bydlet s rodiči pod jednou střechou. Poslouchat neustálé výčitky o neuklizeném stavu pokoje. O tom, kdy má mýt nádobí a kdy vynášet koš. O tom, jak často nebo málo doma vypomáhá… Pod tou jednou střechou mu rodiče nedovolí mít vlastní život. Pořád bude malé dítě, které potřebuje vychovávat. Čím víc stárne, tím větší je péče ze strany rodičů, hlavně maminek.

O syny se s láskou pečuje. Nedovolí jim kolikrát, aby si sami ukrojili chleba. O dcery se neustále strachují. Nepouští je ven a potřebují o nich všechno vědět.

 

Hysterické maminky

Nejobtížnější je to asi s matkami hysterkami. Ty, které vám udělají scénu kvůli čemukoliv. Jsou schopné obtelefonovávat všechny možné kamarády, zda jste v pořádku, když se náhodou nemůžou dovolat vám. Vysvětlování v tomto případě nepomáhá. Pravdu mají ony, a to stoprocentně.

Klasickým takovým příkladem je matka ze „Samotářů“:

„To je tím, jaký život ty žiješ. S jakými lidmi se stýkáš... Vy ten život nežijete! Vy ho jenom tak krájíte!“

Bohužel, takové matky existují i ve skutečnosti. Soudí vás podle vlastních pravidel, kterým nikdo nerozumí, jen ony samy. Posuzují vás podle vašich známých a přátel. Podle toho, jak se oblékáte, jak mluvíte... Cokoliv uděláte, není dost dobré. Ona by to totiž udělala lépe. Někdy jí možná nezáleží na tom, jaká ve skutečnosti jste, protože nejste ona.

 

Nevděčné děti

Ale abych se nezaměřovala jen na ženy, které nám dávají život, měla bych svou pozornost obrátit i na ty, díky kterým mají tyto dámy den co den šedivější vlasy – děti. Jaké období je u dětí vůbec nejhorší? Puberta? Osamostatnění? Spousta mých známých mi vyprávělo, že nejvíce to vřelo mezi nimi a rodiči, když se rozhodli odstěhovat a začít žít někde ve svém. Matky plakaly a otcové se uraženě ptali, co jim tam chybí. Odpověď zněla: soukromí. Člověk se prostě v určitém věku potřebuje trhnout a být sám sebou. Vyletět z hnízda a začít volně dýchat. Co záleží na tom, že nemá vlastní byt a jde do podnájmu? Vyzkoušet se přece musí všechno a rodiče, ruku na srdce, v mládí jste byli stejně pitomí. To, že to teď vidíte jinak, je tím, že jste během těch všech let nasbírali zkušenosti, které ale svými výčitkami dítěti nepředáte. Ono je na začátku vaší cesty. Musí si jí projít, tak mu nebraňte!

Křížek na čelo, požehnání a vypusťte ta mláďata do světa! 

Já se přece vrátím...

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s opouštěním rodného domu? Hádaly jste se s rodiči? A jak to po letech vidíte jako rodiče? Děláte stejné „chyby“, které rodiče dělali vám? Je v tomto případě pravda, že historie se opakuje?

Reklama