Když za mým posledním milým naposledy zabouchly dveře garsonky, řekla jsem si, že tentokrát si pořídím věrnějšího společníka, kterému navíc nebude vadit, že po sobě neuklízím roznošené šatstvo, nevařím polévky a mačkám zubní pastu zprostředka. A protože jsem navíc zatoužila udělat dobrý skutek, vzala jsem si na byt a stravu střapatého voříška z útulku. Bertík byl slaďoučký příslušník rasy zvané venkovská směs s moudrým pohledem hnědých korálkových oček. Bylo nám spolu báječně. Podnikali jsme dlouhé procházky oborou, společně jsme večeřeli těstoviny s kuřecími jatýrky a po nocích jsme sledovali druhý program v televizi (můj pes je intelektuál). Pak jsem ale v práci povýšila a zůstávala jsem v kanceláři skoro každý den přesčas. K Bertíkově velké nelibosti. To, že mi jednou v době mé nepřítomnosti rozkousal žinylkovou šálu a roztahal po kuchyni veškerý obsah odpadkového koše, mne však dostatečně nepoučilo. Přistoupil tedy k ráznějšímu protiopatření - vykonal svoji denní potřebu do mých hodobóžových lakovaných lodiček. Bohužel jsem si toho všimla teprve ve chvíli, kdy jsem v teple kanceláře líčila významnému zahraničnímu klientovi výhody, které mu přinese spolupráce s naší firmou. Když ten elegantní pán s pokrčeným nosem a výrazem naprostého znechucení probíhal recepcí směrem k východu, neřekl ani nashledanou.
Bertíku, tvoje pomsta byla sladká!

Jana Svobodová
Reklama