Narozdíl od svého otce, kterému štupoval koleno na jedné nejmenované pohotovosti doktor ožralý jak kláda (a podle toho to pak vypadalo), mám zážitky spíše komorní a poklidné. Kromě jednoho, který mě málem dovedl k fyzickému násilí na několika příslušnících lékařské profese.

Bolel mě žaludek. Neměla jsem trávicí obtíže, jenom to bolelo. Někdy tupě a nenápadně, někdy hnusně. Po asi dvoutýdenním nadávání na zaražené větry z přežrání jsem vyrazila za obvoďačkou, moudrou to ženou. Už v sedm ráno byla čekárna obšancována důchodci, kteří si přišli pokecat o vlivu atmosférického tlaku na svoje klouby (střevní kličky, ostrost zraku), ale já byla připravena, vytáhla jsem si knihu a tvrdla jsem. Když jsem si dotvrdla až do ordinace, doktorka si mě prohlédla, poptala se, pak mi prohmatala břicho, a protože jsem vykvikla na správném místě, potvrdila se má teorie, že mě bolí žaludek, nikoli játro nebo slezina. Dostala jsem cosi na lepší trávení a pokyn dostavit se za dva týdny, pokud to nezabere.

Po dvou týdnech přišel čas na Hru na chleba 2. Sedím a tvrdnu (že to ty staříky tak baví, mě bolí klouby, střevní kličky i ostrost zraku po půl hodině na těch tvrdých a antianatomických židlích v čekárně), protože žaludek s léky zjevně nesouhlasil. Po vyšetření pohmatem bylo zjištěno, že mě stále bolí žaludek, pokud si nevyměnil místo s nějakým jiným drůbkem, a dostala jsem předpis na něco těžšího kalibru. Stálo to o dvě stovky víc. Potíž se žaludkem to řešilo stejně - nijak. To už jsem se ptala, jestli to nemůže být alergie, že jich mám víc a projevujou se všelijak, ale tento nekvalifikovaný názor byl zamítnut.

Zde nastala vsuvka do příběhu, poněvadž jsem se začala léčit z deprese. Deprese je dneska hrozně módní, hlavně jako koberec, pod který se smete všecko od kruhů pod očima až po špatné počasí, ale i tak zůstává skutečnou a dost odpornou nemocí. Jenomže, odborný lékař, specializací cvokař, usoudil, že můj bolavý žaludek je taky od deprese a dal mi jiné léky, než co mi napsala obvoďačka. Utěšil mě, že to přejde, a popřál mi pěkného dne. Prevít, nevaroval mě, že to svinstvo může začít s člověkem docela zajímavě lomcovat.

Ta lepší, účinnější, víceúčelovější antidepresiva zabírala na depresi trochu hůř, takže jsem se necítila zrovna svěže, ale s depresí umím pracovat. Žaludek se mírně zlepšil, což bylo příjemné, žít se stálou, byť nepříliš silnou bolestí, je docela otrava. Ale přidala se spousta věcí, které se projevovaly jako devátý měsíc těhotenství. Asi za tři měsíce jsem přibrala patnáct kilo, což bylo mimořádně absurdní a mimořádně nepříjemné při téměř každodenním baletním tréninku. I hormony odpovídaly, takže jsem v organismu měla slušný nepořádek. Po mělké rešerši po internetu jsem znejistěla, protože kromě konce těhotenství se obdobně projevovalo cokoli mezi náhodnou poruchou biochemie a mozkovým nádorem. Než jsem obešla odborníky, tak jsem se naučila několik latinských slov, což mi umožnilo hloubkovou rešerši, při které jsem zjistila, že kromě toho mozkového nádoru jsou popsané potíže častým vedlejším účinkem onoho léku. Podotýkám, že u cvokaře jsem byla mezitím několikrát a na zdravotní problémy jsem si stěžovala. On mě pěkně politoval...

Pak jsem šla ke staré dobré obvoďačce, kde se měly sejít výsledky testů všeho. Podle vyšetření jem byla naprosto v pořádku, s výjimkou bince v hormonech, který odpovídal konci těhotenství (miluju situace, kdy je mi oznámeno, že objektivně jsem naprosto zdravá a tedy nemám jediný důvod zvracet nebo mít oči jako angorský králík). Řekla jsem jí, co jsem se dočetla. Ona na to řekla něco nesalonního v tom smyslu, že její kolegové nebyli dost pečliví, když si sice zapsali, co požírám, ale dál nad tím nepřemýšleli, a že je to jasné, hormonální paseku působí to, co mi má odbolavět žaludek.

Usoudila jsem, že než se do Vánoc proměnit v hroudu sádla nebo čeho, to radši budu mít bolavý žaludek do smrti, lék na všecko jsem zahodila a vrátila se k prostým, jednoduchým, levným a fungujícím antidepresivům. Žaludek mě bolel nadále, patnáct kilo mi zůstalo jako milý suvenýr, ale ostatní projevy se vytratily samy.
O několik měsíců později jsem opět vyměkla a dožadovala se řešení bolestí. Tentokrát jsem nebyla poslána ke cvokaři, ale ke gastroenterologovi. To jako k doktorovi na trávicí potrubí... taky to neumím vyslovit bez zakoktání. Na gastroskopii, což je takové to, když vám až do žaludku strčí hadici s kamerou a podívají se přímo na problémový terén.

Domlouvala jsem se se šéfkou, že potřebuju ve středu k doktorovi... a šéfka se rozzářila a začala vyprávět, jak je to odporný, že ona na tom byla před patnácti lety, že to mi strčí něco jako novodurovou trubku do krku, naplní mi žaludek vzduchem a pak se mi tam budou šťourat, že se mi ještě týden bude chtít zvracet a tak. Moc jsem o tom nepřemýšlela, usoudila jsem, že pokud mám žaludeční vředy, tak se o nich aspoň bude vědět. Ukázalo se ovšem, že věda pokročila, místo novodurové trubky se používá tenký šlaušek, nic nebolí... akorát jsem nemohla dýchat a než jsem přišla jak na to, v předsmrtné křeči jsem se poprala se sestrou. Sestra vyhrála, udržela mě v ležatém a klidném stavu. Na místě bylo potvrzeno, že nemám vředy, záněty ani nic jiného viditelného. Když jsem se za půl hodny vrátila do kanclu, koukali na mě jako na ducha, šéfka vyprávěla o hrůzách vyšetření celou dobu. Já jsem měla jediný zájem, dohnat kofeinový deficit, už jsem měla velmi silné abstinenční příznaky, takže jsem dalčí hororové historky nemohla dodat... a další důvod byl, že žádné nebyly.
Ani při kultivaci na mikroskopické původce mnohých obtíží lidstva se neukázalo, že bych mohla být chorá.
Žaludek mě ovšem od té doby bolel znatelně méně, možná bylo zapotřebí prošťouchnout potrubí.

Velmi smutná pointa je ovšem v tom, že pokusy na lidech, tedy jenom na jednom konkrétním exempláři, jsem zjistila, že to opravdu byla alergie, což mi posléze potvrdila i obvoďačka. Pak se má jeden svěřit do rukou odborníků.

Vaše čtenářka Gentiana

P. S.: Taky mám jeden příběh o tom, jak se moje máti odhadla na To nic není, hrdinně kulhala po světě a lékař jí pak vynadal do pošahanejch Meresjevů... ale máti není lékař, takže by to nebylo o chybě lékaře.

Milá Gentiano,
doufám, že když jste objektivně zdravá, tak vaše subjektivní potíže také zmizí.
Reklama