Při čtení dnešního vydání jsem si zavzpomínala nad tím jak se moje rodina setkala se zdravou výživou.

Už od útlého dětství moje Já útlé nebylo. Doma mě cpali jako posvícenskou husu a pyšně všem ukazovali moje faldíčky. To, že časem se faldíčky změnily v hroudy sádla rodina přehlédla a dál se všichni rozplývali. Leč nerozplývala se paní doktorka a v devíti letech mě nemilosrdně strčila do léčebny na odtučňovací kůru.

Bože to byl pro mě takový šok, že ani čert s Mikulášem mě tak nevyděsili.
Žádná míchaná vajíčka s topinkou ke snídani, žádné lázeňáčky a miláčky ke svačině, a už vůbec ne zapražené babiččiny polívčičky a smetanové omáčky s knedlíkem. A o večeři ani nemluvě.

Ráno na mě koukal z talíře kousek chleba a lžička tvarohové pomazánky. Chleba jsem doma nejedla - ten byl pro králíky a pomazánka mi taky nechutnala. Ke svačině mi strčili do ruky jablko a nic víc. Vytřeštila jsem oči a šla za sestřičkou, že chci něco k jídlu a ne „jabko“. Vyrazila se mnou dveře a já mrskla vztekle ovocem do koše, protože tohle já jíst prostě nebudu.

Při obědě jsem se porejpala v čemsi o čem říkali, že je to květákový mozeček a u toho plavaly dvě pidibrambory. Odpolední svačina čítala opět jablko a večeře byla zlatým hřebem dne. Stoly se prohýbaly pod tíhou zeleného salátu.

Celou noc jsem probrečela a hned ráno psala babičce, že chci domů,že mám hrozný hlad a jak jsou na mě všichni zlý. Po pár dnech jsem čekání vzdala. Nikdo si pro mě nepřijel a dokonce ani balík s jídlem mi neposlali.

3x v týdnu bylo lečo, 3x tvarohová pomazánka, jablka kam se člověk podíval. Porce velké akorát tak, aby ušpinily talíř. Večeře v pět a potom už nic až ráno snídaně.

A já trpěla. Žaludek se bouřil, hlady jsem šilhala a ještě mě honili jako nadmutou kozu při rozcvičkách a přespolních bězích. Mozek vysílal SOS a já věděla, že se o sebe musím postarat, když mě ti zrádci nechali na holičkách.

Moje spása se jmenovala Božena. Byla to holka od nás z vesnice a byla také v léčebně. Jen s opačným problémem. Byla tam na výkrm, protože byla vychrtlá. Taková neduživá, hubená, zakřiknutá - prostě ňouma. Tihle hubeňouři měli hostiny o třech chodech, zatímco my, dobře rostlí jedinci trpěli hlady a chroupali ředkvičky. Oni měli snídat vánočky, koláče, salámy a já měla mít tvaroh nebo lučinu. Ne, ne a ne!
Spravedlnost musí být. Božka byla zvyklá z domova na chleba, ale já ne. Od toho dne Božka po dohodě (a pár štulcích do zad) poctivě odevzdávala sušenky, pudinky, a měnila talíře s řízkem za talíře se šlichtou, které kuchař říkal lečo.

Hned byl pobyt v léčebně příjemnější. Jen ten tělocvik mi kazil náladu.
Sedm týdnů uteklo jako voda a nastal čas odjezdu. Paní doktorce se orosily brýle, když zjistila, že jsem ještě o tři kila těžší než při příjezdu. A Božka v léčebně kilo zhubla!

Babička všemu personálu nadala podle zásluh za to, jak mě týrali a výsledek není žádný. Hlavně, že prý jsou studovaní! Víckrát už jsem do léčebny nemusela. Bylo mi jasné, že bez Božky by to byly galeje. A Božka už do léčebny taky nechtěla...

Ještě dlouho jsem měla noční můry z toho prvního týdne v léčebně. Tvarohovou pomazánku bych nevzala do huby ještě dneska a je mi úplně fuk jak je zdravá. A smrad z leča mi léčebnu vždycky spolehlivě připomene.

Když se děti dostali poprvé ke zdravé výživě v podobě müsli tyčinek měla z toho sousedka málem amok. Přivezla jim tyčinky z Německa, protože tady nebyly k sehnání a myslela si jak je uctí. Dcera po rozbalení obalu vyndala tyčinku se slovy „Mami to je pro Pupušku“? Pupuška byl náš korelák a kupovali jsme mu lisované zrní na tyčkách.

Dcera tyčinku odmítala sníst, protože zrníčka papají jenom ptáčci. Když jí tedy snědl manžel, děti potom všude vyprávěli, že je tatínek čuně a jí Pupuškovi žrádlo. Dokonce i ve zverimexu syn trval na tom, že když kupuju Pupušovi, že mám koupit i tatímu, protože on to má taky rád. Prodavačka se na nás dívala jak na exoty...

Jo jo,ať žije zdravá strava. Kominice

Konečně humor! Díky, Kominice. A 2000 bodů do VVS navrch!

Pozn. red.: Článek nebyl redakčně upraven.

Reklama