Měla jsem tu čest poznat manželský pár, který hodně ovlivnil můj pohled na život, na lásku a na manželství. Bylo mi asi čtrnáct let, když se k nám do bytovky nastěhovali. Bylo jim asi třicet, měli tři děti. S jejich dcerou jsem pak chodila do školy, staly jsme se kamarádkami a já byla v jejich rodině poměrně často.

Paní byla krásná žena, bylo vidět, že o sebe pečuje, vždy byla upravená, nalíčená a pěkně oblečená. Krom toho byla neobyčejně sympatická. Její muž byl vysoký, urostlý, leckterá žena se za ním otočila, ale on žil pouze pro svoji ženu a své děti. U nich mi bylo vždy dobře, v jejich útulném bytě vládla pohoda, porozumění a láska.

 

Uběhlo několik let, a ta paní začala mít nějaké zdravotní potíže. Začala se léčit, ale diagnóza zněla nekompromisně, byla to silná artróza, která velice rychle postupovala. Děti doma pomáhaly, jak to šlo, a jejího manžela jsem často viděla, jak nakupuje, vaří, pere a dělá vše, co je v domácnosti třeba. Paní se snažila, dodržovala rady lékařů, ale degenerace kloubů rychle postupovala a ona brzy chodila o holi, pak o berlích, a nakonec skončila na vozíčku. Vím, jak těžké chvíle prožívala, už jsem byla starší a mnohokrát jsme si spolu povídaly. Bylo jí asi padesát, když se jí prsty na rukou zkroutily tak, že už se sama ani neoblékla, neučesala, svalstvo měla ochablé, potřebovala pomoc druhého. Měla sice dobré sousedky i kamarádky, které občas vypomohly, ale většina starostí ležela spíše na manželovi. Tenkrát změnil zaměstnání, aby mohl být co nejvíc s ní, a staral se o vše, co bylo potřeba.

 

Myslím, že jeho opora byla pro ni tak významná, že se dopracovala dokonce k tomu, že vozíček opustila a mohla zase chodit, sice jen pomaličku, ale přece. K tomu jim přibyly další starosti, syn těžce onemocněl a musel opakovaně na operaci ledvin, dceři se narodil postižený chlapeček a u nejstarší dcery se začaly objevovat totožné příznaky nemoci jako u maminky. Bylo by toho až nad hlavu i pro zdravé jedince. Jak známo, zvláště muži tyto problémy dost často neunesou a utíkají. Tenhle ale neutekl. I když o něho měla zájem jedna žena a dávala to dost okatě najevo, odolal. Dokonce to došlo tak daleko, že ona to odmítnutí dost těžce nesla, a tak se odhodlala navštívit nemocnou paní a dát jí radu, že by měla dát manželovi volnost, že ona je tak nemocná, že ho jen svazuje, zatímco on by mohl opravdu žít a života si užívat. Nejlépe s ní. Nemocná paní byla v depresích, dobře věděla, že je pro manžela břemenem, a sama mu navrhovala nějaká řešení, ale nechtěl nic takového slyšet. Dál se staral, dál nosil své ženě květiny, dál s ní jezdil v rámci možností na výlety. Dokonce se mu podařilo dostat ji na společenskou akci (tomu se již vyhýbala) a pozval ji na ples. Paní si pořídila dlouhé šaty, kamarádky jí pomohly s líčením a účesem, sehnaly vhodné boty. Tenkrát opravdu zářila, byla šťastná a dokonce si s manželem i zatančila. On ji obletoval, hladil po vlasech, držel za ruku… Byl naprosto úžasný a myslím, že ostatní ženy ho obdivovaly.


Jenže nemoc byla zlá, po čase nastal zlom a houpačka šla zase dolů. A opět přišel na řadu vozík, nepomáhaly ani rehabilitace, ani lázně, ani drahé léky. Muž šel do předčasného důchodu a stal se doslova pravou rukou své ženy. Jednoho dne dostal nějakou virózu, banální nemoc. Omdlel a už ho nikdo neprobral. Byl to pro všechny šok. Jeho paní se po pohřbu uzavřela do sebe, i když žila pak u dcery, její zdravotní stav se silně zhoršil a do roka následovala manžela. Všichni říkali, že to bylo žalem. Nepřipomíná vám to příběh o labutích?

 

Eva Haltufova, kategorie: příběhy ze života, vítězka za měsíc říjen. Více o soutěži ZDE.

Reklama