Reklama

Kromě různých nezáživných historek o tom, jak mě oklamala „supervýhodná“ půjčka od Home Credit, nebo zakaboněná tvář bývalé kolegyně, ze které je dnes jedna z mých nejlepších kamarádek, jsem si vzpomněla, jak mě napálila vůně rumu. Bylo mi čtrnáct.

Cesta za rumovou vůní

Doma jsme nikdy žádný rum neměli a já jsem ho znala jen jako nádhernou sladkou vůni z rumových pralinek, nebo rumového dortíku -  obdobou punčového, který milovala ke kafi moje babička. O rumu jsem měla představu, že je stejně vynikající, jako jeho vůně, a tak se nedivte, že jsem zastříhala ušima, když jsem jednou na návštěvě u strýce našla načatou láhev. Na dovolení jsem se nikoho neptala, nalila si dobré dvě deci do skleničky od hořčice, očichala tu nádhernou vůni… a uslyšela, že se blíží kroky. Rychle, aby mě nikdo nenachytal, jsem popadla stakan a kopla ho dlouhými doušky do sebe.

Procitnutí

Šok, hnus, hrůza! Úplně se mi z toho pití podlomila kolena. Pusa se zkřivila, já popadala dech a v tom vešla moje matka. „Co to tady děláš? Snad tu nic nepiješ?“ Uhodila na mě, ale já jsem nemohla vůbec odpovědět, natož hrát neviňátko. Dusila jsem se, sípala, plivala, nakonec i zvracela a navíc dostala pěkně vynadáno. Domů mě naši odváděli opilou a motající se po chodníku za hurónského smíchu strýce, který, děti nemaje, měl k podobným vylomeninám velice pozitivní vztah. Prý ještě volal na otce, jestli si pro mě nechce vzít domů tu flašku celou.

Od té doby nesnáším rum, dokonce ani jako grog, a vzpomínám na to, jak mě klamné zdání málem stálo život (tenkrát jsem se cítila fakt na smrt).