Reklama

„Prosim tě, narovnej se,“ řekl otec své dceři. Ta výtka však nepatřila žádné holčičce školou povinné, nýbrž už patnáct let vdané mamince dvou dětí, která přišla se svou rodinou k prarodičům na oběd. Některé zvyky holt přetrvávají.

family

Paní Regína byla vychovávána přísně. Řád a disciplína panoval v jejich rodině od nepaměti a týkalo se to i stolování. Kdo nepřišel v přesně stanovenou dobu k obědu či k večeři, už ji také třeba nemusel dostat. U stolu se nemluvilo, muselo se všechno sníst, pilo se až po jídle, sedělo se vzpřímeně a důstojně, hlava rodiny v čele. Kmitala jen maminka a dvě dcery. Jednou z nich byla i Regína. Jak ta byla ráda, když se vdala a v její nové vlastní rodině pak panovala u stolu uvolněná atmosféra. Povídalo se, smálo, děti se napily, když měly žízeň, tatínek neseděl jak uzurpátor, ale pomáhal. Z toho příjemného rodinného sezení sešlo vždy jen při občasném společném obědě s „dědečkem“ a babičkou.

Dál už vypráví paní Regína

Minulou neděli jsme byli s celou rodinou na návštěvě u mých rodičů. Jezdíme tam většinou až po obědě, ale maminka měla narozeniny, a tak jsme byli pozváni i na oběd. Už od rána se mi dělalo zle od žaludku, protože stolování s mými rodiči, respektivě s mým otcem, to byla vždy doslova muka. Sedět rovně jako svíce, běda, když mi něco nechutnalo, neustálé příkazy: „Narovnej se, jak držíš tu lžíci, to sníš, kdybys tu měla sedět do večera...“ apod. mě i moji mladší sestru provázely prakticky až do dospělosti. Stolování, to byl u nás doma posvátný rituál. Což o to, je pěkné, když se rodina sejde pohromadě, ale tak dusná atmosféra, jakou dokázal u těchto setkání vytvořit můj otec, to se hned tak nevidí. A maminka, ta jen kmitala.

Kmitala i tuto neděli, když jsme byli s manželem a našimi dvěma syny pozváni na onen sváteční oběd. Kluci jsou ještě malí, nevydrží dlouho sedět, ale k mému překvapení se u stolu pod dědečkovým přísným pohledem téměř ani nehnuli. Manžel, ten dlabal a dělal, že rozhořčené pohledy svého tchána, naznačující, že by měl jíst pomaleji, nevidí, a já? Já se vrátila o pár let zpátky.

„Prosim tě, narovnej se,“ počastoval mě otec výtkou ještě dřív, než jsem stačila sáhnout po lžíci.
„A nesrkej,“ pokračoval ve svém vytýkání a měl radost, že neodporuji.
Po třetí výtce: „Jak držíš tu lžíci!“ jsem se ale už neudržela.
„Přestaň mě pořád sekýrovat jako malou holku!“ rozčílila jsem se.

Načež mi otec odpověděl, ať přestanu křičet u stolu, že je to nevhodné. Ale to už začali křičet i naši kluci: „Nekřič na maminku, to se nedělá.“

A došlo k tomu, k čemu se schylovalo už od doby, co jsme usedali k obědu. Otec se urazil a odešel od stolu, ani nedojedl.

„To se dělá? Odcházet od nedojezeného jídla?“ zvolala jsem na něj, ale po prosebném pohledu maminky jsem toho nechala.

Zůstali jsme u stolu jen s manželem, dětmi a maminkou, a byl to krásný, klidný oběd, který jsme si vychutnali, dokonce jsme si u něj i popovídali. :)

Čtěte také: