Reklama


Stát se milenkou nebo rovnou manželkou mocného muže je jistě snem leckteré ženy. Málokteré se ovšem poštěstí stát se císařovnou. A už vůbec je nezvyklé, aby si toto postavení ona dáma uchovala i po rozvodu a aby dokonce po pádu svého muže zůstala přítelkyní jeho i jeho nepřátel. Občance Beauharnaisové se to ovšem podařilo.

Kreolka z Martinique
Marie Josefa Rosa Tascherová de la Pagerie se narodila 23. června 1763 na nevelkém ostrově Martinique, francouzské kolonii v Antilách. Její rodiče vlastnili plantáž cukrové třtiny, která se však, když byly holčičce tři roky, za strašlivého tajfunu proměnila v poušť. Otec malé Rosy byl spíše povaleč než dříč a tak rodina zrovna neprosperovala, i když nouzí netrpěli. Své dceři tento chudý šlechtic rád vyprávěl o krásách Francie a především Paříže. A tak, když dívce napsala teta, že jí ve Francii našla ženicha, neváhala šestnáctiletá Rosa ani okamžik, sbalila si věci a provázena otcem a jednou mulatkou vyplula do Evropy.

Malá Američanka
Vikomt Alexandr de Beauharnais byl elegantní a pohledný důstojník, který mladou kreolku okamžitě uchvátil. On však její nadšení ani zdaleka nesdílel - Rosa byla poněkud při těle, nevzdělaná, nezkušená v sexu i ve společenském styku, zkrátka venkovanka. Alexandr proto nacházel útěchu v náruči jiných žen a v domácnosti docházelo k častým hádkám. Ani narození syna Eugéna a dcery Hortensie manžele nesblížilo, a tak bylo manželství rozloučeno od stolu a lože. Zklamaná Rosa se uchýlila do kláštera.

Nejkrásnější z žen revoluce
Když vyšla po roce z kláštera, nikdo by v Rose nepoznal malou Američanku. Změnila se v plnokrevnou Francouzku - zeštíhlela, dorostla do krásy, vyspěla a naučila se využívat svůj šarm. V roce 1788 navštívila svou nemocnou matku na Martinique, ale po dvou letech se vrátila do víru společenských změn. Konečně se sblížila se svým bývalým manželem a seznámila se díky němu s mnoha vlivnými muži. Získala si pověst jedné z nejkrásnějších žen revoluční Francie a sama se aktivně podílela na politickém dění. Když začala revoluce požírat své děti, byl Alexandr zatčen. Rosa usilovala o jeho propuštění a skončila také ve vězení. Tam, v atmosféře blízké smrti, v celách, kde se nerozdělovaly ženy od mužů, navázala něžné přátelství s generálem Lazarem Hochem. Jednoho dne byl Alexandr postaven před soud, shledám vinným a popraven. Rosa se obávala nejhoršího, ale poměry se uvolnily a ona byla propuštěna.

Cesta vzhůru
Rosa ještě nějaký čas pokračovala v románku s Hochem, poohlížela se však už po někom perspektivnějším. Po krutých dnech ve vězení totiž toužila užívat života plnými doušky. Spřátelila se s madame Tallienovou, jež se stala po Robespierrově pádu ženou dne, a přes ni s Paulem Barrasem, jedním z mocných mužů Francie. Ten, když se jí nasytil, rozhodl se seznámit ji s někým dalším, neméně perspektivním. A tak pozval na jeden z večírků malého, nevýrazného muže, který si potrpěl na velké kousky.

Nesmělý Korsičan
Rose se její nový nápadník zpočátku vůbec nezamlouval - měl sinalou pleť, nepoddajné vlasy, chodil nedbale oblečený, choval se odpudivě a mluvil špatně francouzsky. Tento ostýchavý a rezervovaný muž se však do krásné kreolky s tmavohnědýma očima rázem zahleděl. A když navíc rozehrála své umění v posteli, zamiloval se do ní tenkrát pětadvacetiletý a v milostných záležitostech nepříliš zkušený, ač nikoliv nedotčený Napoleon až po uši. Třiatřicetiletá žena nakonec na jeho naléhání přikývla, ovšem trvala na sňatku civilním, tedy rozlučitelném, vymínila si obstojnou rentu v případě rozvodu a vůbec se pečlivě pojistila. Dne 6. března 1796 se nakonec, po Napoleonově pozdním příchodu a určitých nejasnostech, co se týče věku snoubenců a práva úředníka oddávat, stala Josefínou Bonapartovou.

Paroháč na bitevním poli
Líbánky Bonapartových byly krátké a Napoleon musel do pole. Josefína ovšem vůbec neměla v úmyslu ho následovat - chtěla se bavit. A tak, zatímco jí generál posílal vroucí zamilovaná psaníčka, našla si mladého milence - elegantního husarského důstojníka Hippolyta Charlese. Když Napoleon naléhal, aby přijela, vymyslela si těhotenství. Korsičan byl rázem hotov nechat bitvy bitvami a vrátit se za svou ženou, to ovšem nemohlo připustit direktorium - tehdejší vláda Francie - a tak musela Josefína za manželem, i když těhotenství prohlásila za omyl. Hippolyta si ovšem vzala s sebou. Zamilovaný Bonaparte nic netušil.

Léta slávy
Napoleon vítězil v bitvě za bitvou a krátké chvíle míru si užíval v Josefínině náruči. Rosa se ukázala jako reprezentativní žena, která dokázala skvěle zmírňovat nevhodné mravy svého manžela a získat si srdce politiků a mocných mužů Evropy. Ráda cestovala na vlastní pěst a více než manžela si hleděla Hippolyta. Napoleon nakonec pojal podezření, ale Josefína ho v loži přesvědčila, že se mýlí. Jeho láska však už poněkud ochladla a na egyptském tažení si našel první milenku. Tam se také definitivně, díky svědectví svých přátel, přesvědčil, že je mu Josefína nevěrná. Chtěl se s ní nechat rozvést, její sexuální umění ho však znovu usmířilo. V následujících letech stoupal Napoleon po společenském žebříčku a užíval si s milenkami především z řad hereček a Josefíniných dvorních dam, svou ženu však měl stále velmi rád a pozornost věnoval i jí, a to i přes její občasné žárlivé scény. Jen jedno jeho i celý jeho korsický klan znepokojovalo - že mu stále ještě nedala dítě.

Císařovna
Napoleonova sláva rostla a Josefína pochopila, že se jí tento muž vyplatí. Od té chvíle se stala vzornou manželkou, věrnou, trpělivou a více méně tolerantní i k manželovým milostným pletkám. Dne 2. prosince 1804 měl být Napoleon Bonaparte korunován císařem a jeho žena, k velké nelibosti celého korsického klanu, který ji v té době už doslova nenáviděl, císařovnou. Už týden před plánovanou ceremonií přijel do Paříže papež Pius VII, čehož se Josefína rozhodla využít. Když bylo vše připraveno, zkroušeně se svatému otci svěřila, že ji s Napoleonem nepojí církevní sňatek. Papež byl šokován a trval na okamžité nápravě. Napoleon zuřil, ale nezbylo mu, než se podvolit. 1. prosince byli manželé tajně oddáni před Bohem. Následujícího dne se Napoleon sám, za přítomnosti papeže, korunoval císařem, a poté vložil korunu i na hlavu své ženy. Josefína dosáhla vytoužené slávy.

Rozvod od stolu a lože
Zatímco si Josefína hrála na extravagantní panovnici a rozhazovala neuvěřitelné sumy za šaty a šperky, ujistil se Napoleon, že není neplodný - dvě z jeho milenek, Luisa Denuellová a posléze polská šlechtična Marie Walewská mu porodily syny. Bylo zjevné, na čí straně je problém, a Bonaparte potřeboval dědice. 14. prosince 1809 se nakonec s Josefínou nechal rozvést od lože i od stolu, přičemž jí ovšem ponechal titul císařovny a nemalý majetek Za ženu si vzal dceru Habsburků, Marii Luisu, která mu také povila syna. Josefína však zůstala Bonapartovou přítelkyní až do jeho pádu a ani poté se od něj neodvrátila. Zároveň však byla uznávána a respektována i Napoleonovými nepřáteli. Zemřela v jedenapadesáti letech, 29. května 1814 na chorobu, která se rozpoutala z banálního nachlazení. Truchlil pro ni nejen Napoleon...

Obdivujete ženy, jako byla Josefína, nebo jimi spíše pohrdáte? Má žena právo využít svou krásu, aby dosáhla kariéry? Je podle Vás neplodnost ženy důvodem k rozvodu? Tolerovala byste milenky svého manžela, kdyby Vám nehrozilo, že Vás opustí?