Bulvár

O ztraceném pejskovi


Byla jednou jedna rodina.

Máma, táta, děti a pes.
Vlastně pejsek. Malý ježatý, roztomilý, jak už pejskové bývají.


Byl Štědrý den, snížek se tiše sypal a cukroval krajinu jak vanilkové rohlíčky.
Děti se těšily na večer, pejsek se těšil ven.

Chodil od jednoho k druhému a připomínal se.
Tu někoho šťouchl čumákem, tu štěkl u dveří, ale nikomu se z cukrovím provoněného teplíčka nechtělo.

Máma měla plné ruce příprav na večeři, táta rozmotával vánoční žárovičky a děti si krátily čekání sledováním televizních pohádek.


A pejsek trpělivě čekal.

Lehl si na zem, položil hlavu na packy a jeho oči těkaly z mámy na tátu, z táty na děti .
Ležel nehnutě, jen střapaté obočí mu poskakovalo po zklamaném čele.

Ležel a hypnotizoval.
“Jdeme ven,“ řekly děti a pejsek vyskočil jak čertík z krabičky.

“Ven“, nejkrásnější slovo na světě, radoval se a tahal děti za nohavice, aby zrychlily.

 

Vyběhli z domu, pejsek samozřejmě vpředu, aby mapoval terén.
Přešli rušnou silnici a zamířili klikatými uličkami směrem k lesíku.
Pomalu se smrákalo, okna domků blikala vánočními světýlky, pod nohama to křupalo... a najednou „prásk“, vzduchem prolétla jiskřivá střela, která se s ohromným praskotem roztříštila do všech stran.

Pejsek se lekl a se staženým ocasem pádil k domovu.
Marně na něj děti volaly, pískaly, jeho strach byl silnější a hnal ho do bezpečí.
Prokličkoval mezi ploty a zmizel jim z očí.

Děti utíkaly za ním, jak nejrychleji dokázaly, ale skřípot brzd ze silnice je ve vteřině přimrazil.

Srdce se jim sevřela strašlivou předtuchou. Mají běžet dál? Co když ho uvidí… bály se to vyslovit.

Tak moc to bolí. Hlavou se jim honily výčitky.

Proč s ním nešly ven dřív, proč ho neměly na vodítku, proč?

Váhavě přicházely k silnici, co se táhla jak černá pohřební stuha bílou krajinou.
Po autě, jakoby se zem slehla.

A po pejskovi taky.
Hledaly, volaly.
Prošmejdily příkopy, prolezly křoví podél silnice, všechna možná i nemožná zákoutí, kam by mohl zraněný pejsek zalézt.

 

Všechno marné.

Všude klid a tma, jen v dálce zněl tichoulinký zpěv vánočních koled.


Byl Štědrý večer.


Šly zdrceně domů, promrzlé na kost, pro slzy neviděly.

A najednou spatřily na bílém sněhu černou, rozmazanou skvrnu.

Protřely si zarudlé oči a skvrna začala mít konkrétní obrysy.
Čtyři nohy, chlupatý vrtichvost a nápadně se podobala ztracenému pejskovi.

Byl to on.
Tvářil se trochu provinile, že neposlechl, že se někde cestou zapovídal s jinými psími kámoši nebo kámoškami.

Ale to nebylo důležité, hlavně že je na světě živ a zdráv, mačkaly ho děti štěstím.


Pro děti i pejska to byl nejkrásnější vánoční dárek, jaký si mohli přát.

 

 

 

   
23.12.2005 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Ťapina [*]

    já sirael: Jo, to taky

    superkarma: 0 23.12.2005, 19:16:38
  2. avatar
    [4] Ťapina [*]

    já sirael: Hm, to přesně říkala skorotchýně taky, do doby, než se jí fenka na vodítku vyděsila jiného psa, vyvlíkla se z obojku a zmizela v dáli - bez známky. Když se ztratí pes s obojkem, alespoň se dá najít majitel. Výchova, výchova, výchova. Zvykání na lidi, na psy, na zvuky, odbourávání strachů. A jde to, né že né

    superkarma: 0 23.12.2005, 12:44:35
  3. avatar
    [3] kaatja [*]

    ještě, že jsou ty Vanoce a všechno končí dobře

    superkarma: 0 23.12.2005, 08:46:48
  4. avatar
    [1] Léthé [*]

    To je dobře že se hafík našel .

    superkarma: 0 23.12.2005, 01:29:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme