Milá redakce,
na internetu jsem našla manžela.

Žila jsem sice aktivně, studovala, měla koníčky, nicméně ten pravý se za osm let od rozvodu neobjevil a večery byly smutné. Když jsem si ale pořídila počítač, našla jsem si novou zábavu.

Jakmile se mi nedostávalo pánské společnosti, šla jsem si zachatovat, popř. se s někým virtuálně seznámit na rande.cz, a hned mi bylo veseleji.  Postupem času jsem se osmělila a občas s někým zašla na kávu.

Jednou se mi ale ozval kluk, který podle parametrů vůbec neodpovídal mým požadavkům (na rande.cz mi to dokonce spočítali asi na dvě procenta). Já jsem jeho představám neodpovídala vůbec, hlavně jsem byla mimopražská a on chtěl slečnu z Prahy. Ale čerti vědí proč, prostě mi napsal. Něco naprosto stupidního, myslím, že o Rumcajsovi, protože jsem
bydlela u Jičína. Taky nechápu, proč jsem na takovou volovinu
reagovala...

Po několika velmi nevážných dopisech jsme si vyměnili telefonní čísla. Volali jsme si asi na desetkrát, jeden nebo druhý byl zrovna na poště, na poradě, v autě, zkrátka ne a ne to klapnout. Pak se mi konečně dovolal. Hlas nic moc, povídali jsme si asi půl hodiny o žehlení. Já nežehlím, on vlastně taky ne... dobré téma. Jela jsem zrovna na pracovní schůzku do Prahy, ale jemu jsem s politováním sdělila, že se zrovna vracím domů. Sprostě jsem se zapřela. Jenže osud chtěl jinak.

Pracovní schůzka dopadla katastrofálně, můj protějšek se opil a začal se mi dost neomaleně dvořit, zkrátka blamáž. Utekla jsem odtamtud a měla jsem strašnou chuť mluvit s někým normálním. Zavolala jsem tedy JEMU. Byl sice na druhé straně Prahy a právě se koupal, ovšem zareagoval akčně.

Sešli jsme se na místě, kde končila moje pracovní schůzka. Na
setmělém parkovišti uprostřed proseckého sídliště jsem v deset večer nastoupila k cizímu muži do auta. „Ahoj, z tebe to ale táhne!", řekl mi na přivítanou. Blbeček, po večeři jsem vypila jen sklenku vína...  V tom šoku jsem se zapomněla i urazit.

Jeli jsme do centra do restaurace a docela dobře si popovídali. Ale že by láska? To mě ani nenapadlo. Měl divné kocouří boty, nějaké plesnivé džíny, při chůzi se prapodivně kymácel a vymlouval se na namožení z posilovny.

Pak volal každý den a já to brala jako příjemný pokec s kamarádem. Další týden přišlo pozvání na oběd, měli jsme se setkat u něho v kanceláři. Když jsem vstoupila do místnosti, najednou jsem viděla jiného chlapa. Kruci, jak to, že jsem si toho nevšimla? Takhle zářivé oči jsem snad ještě neviděla. Černá košile, sexy hlas... Je to on? Namožené nohy z
posilovny si evidentně odpočinuly. Při obědě jsem najednou zjistila, že ten chlap je dobrý společník. Že je chytrý. Že je vtipný. Že je mi s ním sakramentsky dobře. Začala romance, kterou jsem nečekala.

Jezdil za mnou denně sto deset kilometrů, ráno vstával v pět, aby se stihl vrátit do firmy. Po měsíci padal vyčerpáním a zřejmě z pudu sebezáchovy jsme začali mluvit o společném bydlení. Že spolu budeme bydlet asi tak do roka. Nebudu to protahovat, po třech měsících si domů nastěhoval mě, mého (teď už našeho) syna a obrovského psa. My jsme opustili domek na venkově a šli bydlet do Prahy. Za nějaký čas jsme se vzali a myslím, že jsme se hledali, až jsme se našli.

Abych nezapomněla - na první schůzce mi řekl, že měří 178 cm, ale já jsem si na rande.cz dala jednu velkou podmínku. Chtěla jsem chlapa nad 180 cm a ti menší prostě neměli šanci, i kdyby byli pozlacení! Dnes se smějeme, že dva centimetry rozhodly o našem společném životě. A pak že na velikosti nezáleží:-)

Suzanne


Milá Suzanne, díky moc za milý příspěvek. Takhle hezky to vyjde málokomu, hlavně se mi líbila ta pasáž, jak on se vám nelíbil.:) To bylo jako z nějakého seriálu, když se vám pak líbit začal. Navíc uznávám, že když vás chtěl do bytu i s velkým psem, je to udata!:)

A jak jste se seznámily vy, drahé čtenářky? Hledaly jste jen partnery, nebo i kamarádky? Napište mi na mail redakce@zena-in.cz!

Reklama