Cestování

O velké plavbě suchozemské krysy V.

Další den. Přispal jsem si a tak jsem se probudil až po asi hodině plavby. Tedy vstal jsem po té době, moc spát se u vykřikování povelů, jak našponovat lana, nedalo. Když jsem vylézal na palubu, měl jsem dojem, že musíme být míle daleko. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsme tak kilometr od nočního kotviště s chobotnicí...

Bylo to větrem. Foukal lotr ze špatné strany, a tak jsme proti němu museli křižovat. Navíc jsme byli v průlivu mezi dvěma ostrůvky, takže prostoru k manévrování opravdu moc nebylo. Na palubě jsem se ocitl zrovna v okamžiku, kdy nás čekala poslední obrátka, která nás měla dostat na otevřené moře, do větru, do hluboké vody a do vln.

Povedla se a loď zamířila na volné moře (i když co je to na Jadranu otevřené moře, že?). Hrdě jsem se postavil ke kormidlu a čekal, co bude. A bylo. Hned jak jsme se dostali ze stínu ostrova, vítr se do nás opřel a začal hnát loď celkem svižně dál od břehů. Najednou mi přišlo, že letíme. Hlavně vítr foukal z boku, takže loď měla pro suchozemskou krysa, jako jsem já, děsivý náklon. Okénko v podpalubí na pravoboku prý bylo skoro celou dobu pod vodou.

Ostatním kapitán řekl, že mají vyvažovat, takže všichni seděli na levoboku a kinklali nohama ve vzduchu. Věděl jsem, že na mě dává pozor, ale stejně vám řeknu, že když se do nás opřel vítr a já se musel opřít celou vahou do kormidla, abych srovnal kurs, k tomu s jednou nohou prakticky ve vzduchu... Potil jsem se a měl hrůzu v očích.

Nakonec jsem zjistil, že vlastně o nic nešlo, vítr nebyl moc silný, loď se pohybovala pouze rychlostí asi šesti uzlů (už jsme jeli přes osm), ale zážitek to byl náramný.

Po změně kursu mě vystřídali, takže jsem si šel sednout na lavičku na přídi, která se houpala jako takové ty pouťové klece. Jen pod nohama jsem měl nějakých osmdesát metrů ke dnu. Docela mi to rozproudilo krev a vesele jsem řval do tříště, která mě kropila zleva i zprava. Nakonec jsem byl durch a šel se převléci. Líbilo se mi to, jak moc se mi to líbilo.

Pak se plulo dál a dál, nějak jsem ztratil pojem o čase, ale najednou jsem zase stál u kormidla. Na GPS mi bylo ukázáno, kam plujeme. Taky mi řekli, že vítr je špatný, ale že se vyplatí plout pomaleji než křižovat. Cestovní rychlostí 3,5 uzle jsem se tedy coural s lodí kolem ostrova Pag, kde jsem byl kdysi na dovolené (jen na jeho odlehlém břehu).

Na palubě jsem byl prakticky sám, jen navigační zařízení GPS mi ukazovalo, jak pluji a kolik mám vody pod sebou. Jednu chvíli tam bylo 104 metrů, víc jsme neviděli – inu okrajové moře. Držet se přesně kursu nešlo, jakmile jsem do něj loď otočil, gena (příďová plachta) mi zplihla jako trenýrky po skončení striptýzového čísla. Ale i tak to mělo něco do sebe.

Nakonec všichni vylezli a dali mi jakési špagety, které dole vytvořili. Musím říct, že mi moc nesedly, ale obešlo se to bez následků. Pak se kytarista Honza, který mě na plavbu vzal, rozhodl, že je čas na poslední koupání, že už bude jen hnusně. Hodili za loď lano a s kapitánem skočili do vody. Zdáli se spokojení, ale teď jsme měli rychlost už kolem 4,5 uzle a když se Honza dostal na konec lana, zajel i s ním pod hladinu. Pak mával.

„Líbí se mu to!“ smáli jsme se. Pak se pustil. Kapitán byl naštěstí už skoro na lodi, tak začal, tak jak byl – v rouše Adamově – křičet povely a povolovat lana. Vlny byly nízké, pořád jsme muže přes palubu viděli. Kdyby ale byly vlny jen o půl metru větší, nemuselo to být tak klidné... Tehdy jsem si opět uvědomil, že je nutné mít před mořem respekt. Ve středověku trvalo podstatně déle, než se velké koráby otočily. Byly-li vlny, byla to často námořníkova smrt. Smrt to docela často znamená i dnes.

Naštěstí to dobře dopadlo a my pokračovali dál. Měli jsme v plánu noční plavbu. Vítr sílil, kapitán rozdal záchranná světla a vydal rozkazy ohledně zabezpečení pohybu na lodi ve tmě. Vítr zesiloval, čím více se stmívalo. Loď už to hnalo přes osm uzlů, i když jsme zmenšili plochu oplachtění. U kormidla už jsem nestál, i jiní mazáci, než jsem byl já, u něj stáli docela ostražitě.

Navigace podle majáků je zážitek a celkem chápu, že někteří v noci neplují nikdy. My jsme se nakonec rozhodli, že doplujeme do města Rab, kde bude v tomto větru (přes 30 uzlů) celkem obtížné zakotvit a pak se uvidí. Všechno jsme zvládli, celkem v pohodě ukotvili loď a vydali se na obhlídku města (o té někdy jindy). Kolem půlnoci jsme šli spát, na noční plavbu se nikdo necítil, počasí se zhoršovalo. Nikdo netušil, že lehnout si jdeme na necelých pět hodin...
   
30.10.2006 - Zahraničí - autor: Richard Klíčník

Komentáře:

  1. [2] Rikina [*]

    BTW díky, Šumaři, za ty odkazy na blogu - takového Silverghosta například by bylo škoda přehlédnout.

    superkarma: 0 30.10.2006, 11:15:08
  2. [1] Rikina [*]

    Čtu to přímo u Šumaře, tam je to dřív. Poučné. Takovou podobnou cestu na lodi jsem si už dlouho přála - teď si to ještě důkladně rozmyslím.

    superkarma: 0 30.10.2006, 11:10:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme