Co se může přihodit, když na někoho přijde Škrundík? To se dozvíte v příspěvku k dnešnímu pohádkovému tématu, který zaslala čtenářka Nestyda. Najdete ho v této novince...

Pohádková středa je v plném proudu! Další příspěvek zaslala čtenářka Nestyda. Zjistěte, kdo je Škrundík...

O Škrundíkovi

Venoušek seděl nad plným talířem hovězí polévky s pohledem tuze zkroušeným.
„Vendo, sněz tu polívku nebo na tebe přijde Škrundík!" varovala Venouška ustaraná maminka, kterou Vendova nechuť k jídlu znepokojovala, ba přímo děsila. Venoušek se ale dál rýpal lžící v polévce, rozháněl mastná oka, dával na okraj talíře domácí nudle a jako štika honil na dně talíře kousky libového hovězího masa.
Maminka se nevydržela na nezdobu dále dívat, pleskla ho přes ručku až mu lžíce s masem spadla na zem a zahrozila: „Vašku, dokud to nesníš, tak od stolu nepůjdeš a s pudingem nepočítej! Ten sní Škrundík, ten totiž sní i polívku!" Venda se sehnul pro lžíci pod stůl a ušklíbl se směrem k mamince.
„Dej to sem, prosim tě," vzala lžíci a podala Vendovi čistou, opřela se o kuchyňskou linku a založila si ruce, přísně sledovala Venouše a ten s nechutí a opravdovským ošklíbáním spolkl pět lžic s polévkou.
„Jdi, jdi od stolu," smutně zavelela maminka, sebrala talíř s nedojedenou polévkou a dívala se za Vendou, který se od stolu vyřítil tryskovou rychlostí a upaloval do svého pokojíčku, kde na zemi měl roztahané stavebnice a rozestavěné dálnice a městečka.
Autíčka projížděla kolem Venouška a Venouškovi se začala klížit víčka...
Červené autíčko přejelo dálnicí z kostek už asi po sté, zelené dvakrát narazilo do „mostu" a bagr vše nejméně pětkrát zboural, aby Venoušek musel postavit stavby nové. V té chvíli si uvědomil, že teď má opravdu hlad a to hlad veliký, takový, který je slyšet a žaludek se kroutí a prosím „už mě naplň nějakou dobrotou, jinak se neznám".
Venoušek opustil hračky a vyšel z pokoje, aby se ocitl v kuchyni. Ani si nevšiml, jak se venku sešeřilo a až v kuchyni ho oslnilo ostré světlo z lustru.
„Maminko, já mám hlad," oznámil s úsměvem, který ho ale náhle přešel.
„Bohužel, Venoušku, všechno už snědl Škrundík," pronesla klidně maminka a dál hladila cizího vyhublého kluka oblečeného v roztrhané bílé haleně, s černými kruhy po očima, rozcuchanými slámově žlutými vlasy a hubeného tak, až se Venoušek lekl.
„No co koukáš? Pozdrav Škrundíka! Bude tady s námi bydlet. Až se napapá, půjde se vykoupat," vesele brebentila maminka a hladila Škrundíka po vláskách. Škrundík se na ní podíval s nesouhlasem, on a koupat se, to ne. „Jen se neboj, dám ti do vany tu pěnu z modrého delfínka," radovala se maminka, že konečně má doma pořádného a vděčného strávníka.
„Ta je ale MOJE!" zaprotestoval Venoušek.
„Ty se ale nerad myješ, Vendo, tak ji dáme Škrundíkovi. A pak si vyčistí zoubky tou růžovo-modrou pastou s bonbonovou příchutí..." nedala se maminka odradit, „Nevadí ti, Venoušku, že použije tvůj kartáček na zuby, že ne? Vždyť ty ho moc rád nepoužíváš a Škrundíkovi se to bude líbit."
Venoušek se podíval smutně na toho střapatého hubeňoura a šel se podívat do kastrolu, jestli na něj zbylo trochu polévky.
„Marně nahýbáš ten kastrol, miláčku, Škrundík ji vyzunkl do posledního loku. A domácí nudle mu tolik chutnaly."
Venoušek se posadil na židli naproti mamince a vedle Škrundíka a smutně si povzdychl: „Maminko, já mám hlad," zažadonil. „Dej mi třeba jen chleba s máslem, prosím tě."
„Ale Venoušku, co by pak měl Škrundík? Nebuď tak bezohledný!" zlobila se maminka. „A když nevíš, čeho se chytit, jdi připravit Škrundíkovi postýlku!"
„Jakou postýlku? Vždyť tady žádná postýlka není!" divil se Venoušek.
„Jakpak že není, Vendo? A co v tvém pokoji?"
„Tam je přece jenom moje postýlka, ta s tím krásným povlečením," upozorňoval s nadějí Venoušek.
„No právě, Vendo! Tam bude teď spát Škrundík," řekla maminka jakoby nic a dodala: „Dám Škrundíkovi to pěkné pyžamko, to flanelové, aby mu bylo teploučko. Přines ho, Venouši, zkontroluju, jestli má všechny knoflíčky. Ty jsi hadrník, ty si ničeho nevážíš a všechno zničíš."
Venoušek vstal, šel do svého pokoje, kde ustlal a připravil postýlku, našel flanelové pyžamko, které tak krásně hřálo a donesl je mamince do kuchyně. Tam se zatím Škrundík cpal Venouškovým pudingem.
„Ale maminko, ten puding byl pro mne," zakňoural a v očích se mu zaleskla slzička.
„Ne, Venoušku, ten puding byl pro toho, kdo bez řečí a nimrání se v jídle snědl polévku," oznámila suše maminka, vzala Venouškovi z rukou modré pyžamko a jala se ho prohlížet, jestli nemá někde dirku nebo utržený knoflík.
Venoušek šel do koupelny a připravil tam Škrundíkovi svůj oblíbený modrý ručník s letícími racky, pak propláchl svůj modrý kartáček a vedle něj položil svoji bonbonovou pastu na zuby.
Vrátil se do svého pokoje a díval se na svá autíčka, své stavebnicové stavby a vůbec na všechny své hračky.
„No, Vendelíne, neseď tady a koukej uklidit ten svinčík! Hračky dej, kam patří, a rozsviť lampičku, tu, jak ti necháváme rozsvícenou přes noc, aby ses nebál. Škrundík taky nemá rád úplnou tmu," maminka byla na Vendu nemilosrdná.
Venda vše udělal tak, jak chtěla. Mezitím se Škrundík do syta najedl, vykoupal se v teplé vodě s vanou plnou pěny, vyčistil si zoubky a pak s maminkou vešli do Vendova pokoje, Škrundík hupsnul do postýlky, přikryl se a maminka ho pohladila po vláskách, dala mu hubičku na čelo a zašeptala: „Dobrou noc, Škrundíčku."
Venda stál, všechno sledoval a najednou se dal do usedavého pláče. Plakal tak urputně, štkal a slzičky se mu koulely po tvářích a maminka nic. Jen ho vzala za paži a odvedla ho za dveře se slovy: „Nebul, ať nerušíš Škrundíka."
Jenže Venoušek bulel a plakal a brečel, až se začal pomalu dusit, jak mu všechno bylo líto a jak se maminka změnila a jak už nemá postýlku, hračky, pokojíček, o ručníku, koupelové pěně a kartáčku nemluvě. Plakal a vzlykal a volal: „Mámínkó, mámínkó, mááámííínkóóó..."

Jaké bylo jeho překvapení, když najednou nad ním stála jeho milovaná maminka a něžně říkala: „Venoušku, vzbuď se, miláčku, něco ošklivého se ti zdálo, broučku. Pojď, máš v kuchyni překvapení." Venoušek se rozhlížel po svém pokojíčku, rychle si ustlal postýlku, z pod postele vytáhl flanelové modré pyžamko, to si složil pěkně pod polštář, uklidil v rychlosti hračky, aspoň, aby se nepletly pod nohy, došel se podívat do koupelny, jestli tam je jeho milovaný ručník s letícími racky a bonbonová pasta na zuby a taky ten krásný kartáček, který už bude denně používat. Pak celý rozzářený vběhl do pokoje, kde stála maminka a uviděl na stole pudingový pohár a on rychle běžel maminku obejmout a: „Že jsem tvůj maminko, že jsem to jenom já," ujišťoval se a pak se vrhl na dobrotu a slíbil mamince: „Maminko, já už budu všecko jíst a s chutí, já už se na jídlo nebudu ošklíbat. A budu si mýt ruce a budu se rád koupat v té pěně, čistit si zoubky a taky si budu, maminko, uklízet v pokojíčku."
Maminka se jenom usmívala a kývala spokojeně hlavou a pak přistoupila ke svému kloučkovi a hladila tu jeho krásnou hlavičku, ve které se ztrácely plné lžíce pudingového poháru.

Nestyda

Pozn. red.: Příspěvek neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne: Pohádková středa

o víle voněncePošlete mi svou originální pohádku!

Každá maminka jednou vymyslela svém dítěti pohádku a vyprávěla m ji před spaním, neříkejte mi, že ne. Tomu nevěřím. Nemusí to být zrovna vrchol literární tvorby, ale hoďte svou pohádku na papír (naťukejte ji do počítače) a zašlete mi ji jako příspěvek k dnešnímu (středa 27. 10. 2010) tématu! A pokud skutečně nemáte pohádku vlastní, pošlete originální pohádku, kterou vám vyprávěla mamink či babička, když jste sama byla dítětem.Pro dvě z vás, které přispějí, tu má připravenou novinku Nakladatelství XYZ, krásnou pohádkovou knížku O víle Voněnce od herečky Nely Boudové. Příspěvky posílejte do redakční pošty...

Reklama