To se tak jednou Pánbu nudil a vymyslel ženu. Nevěděl, jak by jí říkal, protože neměl žádnou inspiraci a taky byl po té práci vysílený, tak jí radši neříkal nijak. Jelikož byl ovšem při práci neustále vyrušován plácáním křídel děsně zvědavých andílků, nedával tak úplně pozor, co dělá, a žena se mu moc nepovedla. Na pohled sice vypadala obstojně, teda aspoň Pánbu si to myslel, ale ta povaha…

Celý Ráj jí byl malý. Lítala po zahradě jako šus, až se jí macatá zadnice (on byl Pánbu určitě dolňák) natřásala tak, že na ní leckterý pavián spočinul zvlhlým zrakem, lezla po stromech nahoru a dolů, až si o kůru borovic ošoupala bradavky a pupík, takže Pánbu nakonec v nouzi, když už asi po dvoutisícísedmdesátéosmé ošetřoval svému výtvoru podrápané cecíky, přidělal ženě na hruď trochu té srsti a ubral jí trochu na objemu. Kdyby se už tenkrát vědělo o molitanu, možná bychom dneska chodili s molitanem na hrudi. A výrobci holicích strojků by byli nahraní. Protože – jen si zkuste depilovat molitan. Ale to jsem odbočila. Takže tahleta nepovedená ženská bytost řádila v Ráji jako tajfun, pořád vymýšlela parádní blbiny, až z toho byl Pánbu unavený. I rozhodl se, že jí stvoří kámošku. Vědom si své zodpovědnosti, dal si při výrobě druhého sériového kousku už větší pozor, a druhá žena se mu povedla o hodně líp. Jenže ouvej. Holky si nějak nerozuměly. Zatímco první žena i nadále prováděla rajské skopičiny, druhá jen tak polehávala na rajském trávníku, vzdychala nad krásou rajských květů, zdobila se okvětními plátky rajských jabloní a vůbec se chovala divně. Pánbu nad tím jen kroutil hlavou, a protože už na to vážně neměl náladu, radši odjel na dovolenou.

První žena se děsně nudila. Stromy jí byly na lezení malé, tráva moc pichlavá, druhá žena s ní nechtěla závodit ani v běhu ani v plivání do dálky ani v házení šutrem po andílcích, a tak už pomalu roupama nevěděla, co by ještě tak mohla dělat. Jedinou opravdu příjemnou zábavu jí skýtalo čichání výparů kvasících jablek pod rajskými jabloněmi. Jablka se totiž tenkrát nesměla trhat, a proto pomalu kvasila pod stromy a vydávala zajímavý odér. V příjemném rozpoložení z kvasných výparů dostala první žena nápad. Utrhla ze stromu banán a připevnila si ho k pasu. Pak se s ním všelijak natřásala, pohupovala jím, zkoušela ho strkat do všech možných děr v Ráji, vrtěla přitom zadkem a vůbec se chovala podivně. Had na jabloni se mohl při tom pohledu potrhat smíchy. Aby tomu dodal, utrhl ze stromu dvě jablka a podal je první ženě se slovy, že do třetice všeho dobrého a že samotný banán vypadá podivně. I přidělala si první žena jablka k banánu a s novou ozdobou znovu lítala po Ráji jako šus. Když už v Ráji vyzkoušela všechny díry, kam by mohla banán strčit, spočinula zrakem na své lenivé přítelkyni, která zrovna pochrupovala pod stromem. Jedna nevyzkoušená díra tu ještě byla. Had se doslova svíjel smíchy, když první žena zarazila druhé ženě banán do dírky a vrtěla přitom prdelí zleva doprava, zdola nahoru, až se jí jablka v rozkroku natřásala. Druhá žena se probudila a chtěla zaječet „Okamžitě to ze mne vyndéééééj!“ Ale místo toho zmateně začala blekotat: „MŮŽ…MŮŽ…. MŮŽ… MŮŮŮŮŽEŠ tím ve mně víc zakvedlat?“ A první žena na to pronesla: „ŽENÁs to nenapadlo dřív…!“

A od té doby se prvním ženám říká MUŽ a druhým zase ŽENA.

Jo, a když Pánbu po návratu z dovolené viděl tu Sodomu a Gomoru, naštval se a první ženě, vlastně Můžovi, přidělal ty ozdoby nafurt. Konec pohádky.

Reklama