Vztahy

O překonávání stresu

Kdosi se mě nedávno ptal, jak překonávám stres - stálé to aktuální téma moderní doby...
Já ale stres nepřekonávám. Ani se nesnažím. Beru jej, i se všemi jeho průvodními příznaky, jako varovný signál organismu, že se moc přepínám, že jedu na rezervu a měla bych vypnout. Je to taková varovná kontrolka, blikající a červeně svítící žárovička, kterou se nevyplácí přehlížet, natož pak vyšroubovávat.

Vím, jaké škody dokáže na našem těle i duši napáchat takový zanedbaný stres. Žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, nespavost, problémy s pletí, nechutenství nebo naopak přejídání se a následné problémy s nadváhou, destrukce kdysi spokojeného sexuálního života... to je jen ta příslovečná špička ledovce! Takže si rozhodně nemyslím, že by bylo žádoucí stres přecházet (tak jsem alespoň pochopila význam slova 'překonávat').
 
Šest z pěti lékařů vám (ať už půjde o stres nebo jakýkoli jiný neduh) řekne, že nejjednodušší a zároveň nejúčinnější a nejlevnější je prevence. I když tedy... Zrovna mně se to mluví. Já skoro ani nevím, co je to stres. To už musí být vážně hodně zle, abych já začala pociťovat nějaké příznaky stresu. Zdědila jsem totiž (myslím, že po svém tatínkovi) velmi flegmatickou povahu, někdy možná až příliš flegmatickou...
Oblíbenými úslovími mého tatínka bylo například "To se udělá potom" nebo "však ono to nějak dopadne", případně "Když nejde o život, jde o hovno..." (kteroužto filosofii ostatně vyznával i jeho otec). Zkrátka všechno nějak dopadne, na všechno je vždycky dost času, ono se to nějak... Tatínek většinou nic moc neřešil, natáhl se na gauč, otevřel si jedenáctku plzeň a svůj oblíbený časopis (píšící o samých nekonfliktních tématech) a za chvilku už spokojeně chrupal, tímto časopisem přikryt. Prostě pohoda. Ať se nervují jiní, proč bych já... V tatínkově případě ty nervy v plném rozsahu obstarávala maminka, žena to rázná, ve vášnivém znamení Štíra zrozená, která spolehlivě startovala na první našlápnutí.

A já, dcera svého otce, jsem v tomhle skoro jeho věrná kopie. Zdědila jsem po svém tatínkovi dar - stresuvzdornou náturu. Všechno přece nějak dopadne, ať už budu házet nervy do kýblu, nebo ne. Dlužno říci, že tato povaha se nesetkávala u lidí v mém okolí vždy s pochopením, zejména pak na jednom oddělení jisté fakultní nemocnice, kde jsem pracovala a kde šlo o život (a nikoli o to hnědé, kulaté) poměrně často. Odmítala jsem podlehnout všudypřítomnému běsnění a zběsilému pobíhání (to když se někomu třeba zastavilo srdce) a všechno jsem si dělala pěkně v klídku, pohodě... To bylo pořád:
Jak můžeš bejt, prosím tě, v klidu, když...
A ono to bylo nakonec mnohem lepší, než kdybych podlehla stresu a začala taky pobíhat ode zdi ke zdi jako laboratorní potkan.

A takto si tedy pluji životem. Párkrát jsem se tedy dostala do situace, kdy jsem byla životem naprosto vyvedená z míry a podlehla stresu, ale ke svému překvapení jsem se z toho velmi rychle oklepala... 

Poměrně dlouho mi trvá, než mě něco rozčílí, naštve, vyvede z míry... Ale když už se stres objeví, vím, že "to" bezpodmínečně musí ven! Za žádnou cenu to člověk nesmí nechat v sobě, jinak ho to dřív nebo později zahubí.
 
Stres je potlačená agrese, kterou buď vypustíme z klece své duše jako rozlícenou šelmu (v potaz je samozřejmě nutno brát i to, že šelma při tom něco zničí...), nebo nás sežere zevnitř. Ale můj názor je, že je lepší roztřískat pár talířů nebo vysklít dveře, než se nechat zaživa zničit šelmou - stresem. Takže hlavní pravidlo pro boj se stresem - Ven s ním!
Samozřejmě je lepší o tom "vyvenčování" nejdřív trochu zapřemýšlet, je-li čas. Většinou se nevyplácí vzít zavděk hned tou první možností, která se nabízí (obvykle je po ruce nějaký kolega nebo rodinný příslušník, na kterém se můžeme nádherně vyřádit, vyřvat a vyvztekat, rozmlátit přitom pár věcí... Ale riskujeme, že s námi pak týden nebude mluvit ani ta noha od stolu, kterou jsme pod tlakem stresu urazili, natož pak kolega, jehož jsme rovněž urazili, ovšem ještě ostudnějším způsobem).

Skvělé je mít možnost vybít se na něčem nerozbitném, třeba namlátit boxovacímu pytli nebo matracím v ložnici, nebo zabořit hlavu do polštáře a důkladně se vyřvat, eventuálně se po hlavě vrhnout do nějaké vyčerpávající fyzické aktivity... A vůbec ideální je, když to člověk o sobě ví, že je povaha prchlivá a někdy se potřebuje "vyvenčit", a připraví si takové možnosti vybití k ruce, aby byly, když "to" přijde, okamžitě k dispozici. Vzpomeňte si třeba na Jana Wericha coby Pekařova císaře, kterýžto měl pro případ náhlého záchvatu vzteku po ruce takového speciálního človíčka, který okamžitě přistoupil ke svému vladaři a podal mu velkou porcelánovou vázu. Císař popadl keramiku a vší silou (silou šelmy jménem stres, kterou měl v sobě) ji roztříštil o dlažbu. A bylo zase dobře, bylo to venku.

Já vím, člověk by někdy potřeboval rozmlátit ne vázu, ale nejmíň záchodovou mísu, ale vězte, že pokud nejde o život, tak jde většinou opravdu o... tak nejde o nic :-)
 
Vivian
 

Děkuji Vivian za zajímavý příspěvek do diskuse a také jako odměnu posílám knihu Deník šílené nevěsty od Laury Wolfové a nakladatelství Motto.
 
A pro ostatní tu mám e-mail:
   
04.04.2005 - Láska a vztahy - autor: Radek Kříž

Komentáře:

  1. avatar
    [8] Bobša [*]

    Nelze než souhlasit! Nejsem v žádném případě flegmatik A právě proto, že se mi ze stresu několikrát podařilo ublížit lidem na kterých mi záleželo, tak se snažím stres zvládat pohybem (na rozbíjení nemám) a okolí mě má za kliďasa (přestože jím nejsem ), ale že to stálo námahy

    superkarma: 0 05.04.2005, 08:32:08
  2. avatar
    [6] Deafina [*]

    Já bohužel nejsem žádný flegmatik. To rozbíjení na mne ale nepůsobí. Pro mne je blahodárné vybrečet se. Jenže mne jen tak něco nerozbrečí. Není divu, že z pohádek já miluju Andersenova Cínového vojáčka.

    superkarma: 0 04.04.2005, 15:11:14
  3. avatar
    [5] Vivian [*]

    Ježíš, to je dlouhý
    Krize, děkuju Přečetla jsem si vedle "tip na knihu" a na ten dárek se už moc těším - letos se asi bude hodit

    superkarma: 0 04.04.2005, 14:51:02
  4. [3] Anai [*]

    Moc hezky napsané!!! . Souhlasím, protože i já se snažím stres vyplavit. Nepotřebuju rozbíjet předměty, ale hrozně potřebuju se vykecat co největšímu počtu lidí (naštěstí jich mám okolo sebe dost, co to snesou ). A když je to stres moc velký, tak propadnu, tak jednou za rok, parádnímu hysteráku - zrovna o tomto víkendu - odnesly to hlasivky - nicméně pomohlo to! Není nic horšího než to v sobě tutlat, i když možná ty výše popsané reakce jsou trošku sobecké, je třeba je poněkud korigovat, aby člověk zas neubližoval svému okolí...

    superkarma: 0 04.04.2005, 14:30:52
  5. avatar
    [1] Ivana. [*]

    Vivian já jsem taky flegmouš, jako muj taťka, ale do určité míry. Jak mě někdo hodně naštve tak jsem pak nepříčetná.

    superkarma: 0 04.04.2005, 14:22:47

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme