Nedávno jste si tady  mohli přečíst, jak jsem před necelými  třiadvaceti lety rodila v malé okresní nemocnici, a dnes bych vám ráda vyprávěla, jak se v této nemocnici ocitl zanedlouho  můj syn a co tam s ním všechno prováděli.

Honzíček pěkně rostl a dělal všem jenom radost. Dokonce i v noci spal, a to už od necelých dvou měsíců, což byla slast největší. Takové hodné dítě! Sice se na mě dětská sestra vždycky přísně koukla přes obroučky brýlí, když jsem ho položila na váhu, a houkla: Čím ho to krmíte? Vždyť váží jako půlroční dítě a jsou mu dva měsíce! No připadala jsem si jako ježibaba vykrmující Jeníčka. I když mně samotné nepřipadal nějak obzvlášť tlustý, tím spíš, že s váhovým náskokem se už de facto narodil.

Bylo mu sedm měsíců, když onemocněl. Teploty nešly dolů. Přijeli jsme k paní doktorce a ta nás poslala do nemocnice na rentgen. Diagnóza: zápal plic. Byl začátek července a vážně jsem do té doby netušila, že i v létě lze touhle nemocí onemocnět.

Honzíka hospitalizovali. Svlékli ho a odnesli pryč. Stála jsem tam jako tvrdé Y, než mi došlo, že mám jít domů. Jela jsem přes celé město s prázdným kočárkem, na tvářích slzy jako hráchy a řvala a řvala. Asi jsem vypadala dost šíleně.

Po pár dnech teploty zmizely a já jsem mohla vždycky odpoledne přijít a povozit Honzíka v erárním kočárku po nemocniční zahradě. Byly to hrozné procházky, protože jsem měla pocit, že se na mě dívá jako na cizího člověka. Je možné, že dítě za pár dní zapomene, kdo je jeho máma?

Pak ovšem přišel ještě větší šok. Mladý ambiciózně vyhlížející lékař, který Honzíka propouštěl, mi řekl: „Víte, to není normální, ono je mu sedm měsíců a  ještě se nepřekuluje a ani nepřitahuje do sedu. Bude asi retardovaný.“

Nevěřícně jsem se na něj dívala. Já že mám postižené dítě? No to přece nejde! Tady musím upozornit, že obdivuju všechny maminky takových dětí a hluboce se před nimi skláním, ale mně tenkrát připadlo, že je konec světa.

Dostali jsme doporučení na rehabilitační cvičení. Konalo se opět v nemocničních prostorách. Sestřička Honzíka svlékla a jala se s ním cvičit. Co cvičit, ona s ním mávala a nutila ho dělat skoro akrobatické kusy. Při těchto úkonech jsem začala vážně uvažovat, jestli z mého syna nebude operní zpěvák. Nebo spíš rocker? To byl řev! Myslím, že ho museli slyšet v celém nemocničním areálu.

Cvičení skončilo. Sestra mi předala Honzíka, abych ho oblékla a vážně se na mě zadívala. Teď potvrdí lékařovo podezření, blesklo mi hlavou. Asi jsem musela vypadat dost zděšeně, protože se na mě usmála a řekla: „Milá maminko, vůbec se nebojte, kdepak retardovaný, on je jenom líný.“

Druhý den se Honzík rozhodl napravit svou zaostalost a spadl s gauče, když se bez varování převalil z bříška na záda. Dnes je toto „retardované“ dítě hubeným studentem elektrotechnické fakulty ČVUT.  

     
Reklama