Reklama

Přemýšlela jsem, co poslat, a vyhrabala jsem tuhle svou nonsencovou pohádku z doby své puberty - je to dost šílené, ale dopadne to dobře!!! Channah


 

Kdysi dávno, za devatero horami a desatero řekami, žil jeden krokodýl. Byl starý a mrzutý, neměl žádná krokodýlčata, takže jen ronil krokodýlí slzy a čekal na svůj konec. (To by ale nebyla žádná pohádka, kdyby se ho dočkal jen tak beze všeho, ten si ještě bude muset počkat, než se konečně ocitne na nějaké krásné dámské kabelce.) Jednoho dne se stalo, že kolem krokodýlovy pláže v širokánské desateré řece plul malý soudek.

 

Krokodýl zase nebyl tak starý a zdeprimovaný, aby si nepomyslel, že by v tom soudku mohlo být něco dobrého. Tak se tedy líně přesunul do vody a za hlasitého funění dostrkal svým obrovským čumákem soudek ke břehu. Opatrně odkousl víko, a tu se ze soudku najednou vyvalil malý ptakopysk. Na výšku sice nic moc, ale zato se tvářil velice sveřepě.

 

Krokodýl na tu podivnost chvíli koukal, nemohl se asi rozhodnout, jestli je to kachna nebo ondatra, ale nakonec si řekl: no co, k žrádlu to bude tak jako tak. A už se na nebohého ptakopyska žene, tlamajznu doširoka rozevřenou, a teď už... Ale ne, nebojte se, milé děti, nesežral ho. Protože když tu tlamu otevřel tak doširoka, zakryl si výhled a neviděl, jak malý ptakopysk hbitě uskočil do blízkého rákosí, a tam se schoval.

 

Takže krokodýl jen naprázdno cvaknul čelistmi, až to zaskřípělo. (Chudáka ho potom ještě půl roku bolel zub, dokud mu nevypadnul.)

 

Ale stočme nyní náš pohled na hrdinné malé zvířátko schované v rákosí. To dlouho nemeškalo a hbitě se ve vzorném stylu nehlučně proplížilo rákosím až na cestu. Tam ale byla křižovatka a z ní vycházely tři cesty.

 

Náš malý hrdina si už už chtěl zoufat, ale nakonec našel na stromu přibité tři tabule. Na první z nich, ukazující na SV malý ptakouš četl: „TÍMTO SMĚREM LEŽÍ PTAKOPYSČÍ FARMA“ – no, to by byl ale hloupý, z té farmy přeci předevčírem utekl v sudu, kam ho strčil jeden opilý kožišník, který si myslel, že poslat vlka v sudu po vodě přináší lovcům štěstí. Ale protože byl opilý a vlk na blízku žádný nebyl, strčil tam tedy ptakopyska a čekal, co z toho vzejde.

 

Takže zpět k našemu příběhu: na SV to nepůjde. Co dál? SZ – „KONEC SVĚTA“ – no, to by už možná bylo lepší, ale na konec světa chtěl malý ptakopysk jet o prázdninách se svým kamarádem pižmoněm, takže – proč předbíhat, do léta je času dost. A konečně – SJ „ SEVEROJIŽNÍ ZÁMEK, HLEDÁME DOBRODRUHA NA OSVOBOZENÍ PRINCEZNY, SŇATEK ZARUČEN, Zn. SPĚCHÁ“ – to je ono!!! Mohl by osvobodit princeznu a pak jet na konec světa o prázdninách s ní, rozhodne lepší než s pižmoněm, s tím starým řízkem není žádná legrace.

 

A tak se náš mladý hrdina vydal na cestu k Severojižnímu zámku. Cesta byla dlouhá, chvíli jel na sever a chvíli na jih, ale nakonec dojel zpátky na křižovatku, kde objevil v zemi poklop, který dřív neviděl. Ofoukal z něj prach a četl: SEVEROJIŽNÍ ZÁMEK. Tak tedy vlezl dovnitř, šel temným schodištěm, zdálo se mu, že jde až do nitra země, pak šel zase nahoru, až mu bylo divné, že je pořád pod zemí a ne v nebi, a nakonec vylezl zase jiným poklopem.

 

A stanul na krásné mýtině s úžasem ve tváři: před ním se tyčil nádherný zámek, celý bílý s modrými věžičkami a stříbrnými prapory na vrcholu těch věžiček. Tak zaklepal u stříbrné brány, otevřel mu služebník oděný v stříbrné a modré a uvedl ho do trůního sálu. Tam seděl starý král zachumlaný do modrého hermelínu ze vzácných modrých hranostajů (kteří se musejí lovit jen v zimě, protože na jaře roztají) a vedle něj ... až se to bojím říct ... ale vážně, to se nedá jen tak najednou ... seděla ... ONA!!! Nádherná mladá vačice opossum!!!

 

Náš mladý ptakopysk jen zalapal po dechu. Uuuuuuuu, no ta je, pro tu půjdu třeba na kraj světa (no, ale radši s ní, to bude pižmoň čumět!) a snesu jí modré z nebe! Roztřeseným hlasem se zeptal krále, jaký hrdinský skutek že to má vykonat, aby opossumí krasavici získal. A král řekl: „Je to docela jednoduché, musíš mi zodpovědět tři otázky.“ Ptakoušek se až zajíkl, jak se soustředil. „Tak za prvé,“ děl král, „jak se spočítá obvod kruhu?“ „Dvě píí er,“ pospíšil si mladý ptakopysk, který zase nebyl tak úplně nevzdělaný. „Hmm... no, a druhá otázka: jaký je rozdíl mezi černou a zelenou olivou?“ Náš malý vejcorodý živočich se začal lehce potit (ovsem jen obrazně řečeno) a po chvíli si řekl, že to asi bude nějaký chyták. Tak zavřel oči a risknul to: „Ta zelená není zralá.“ A když oči otevřel, uviděl spokojeně vypadajícího krále a přišla poslední otázka: „Jak se jmenujete, budoucí zeti?“

 

Ale než blažený ptakopysk stačil odpovědět, zvedla se ona božská vačice a odhalujíc své nádherné bělostné řezáky, zaprskala: „Dyk se, tati, na něj podívej! Zobák jako kachna a kožich jako bobr. Holky by se mi smály a vůbec: já si ho nikdy nevezmu!!!“ No, milé děti, jak vidíte, byla vačice pěkná potvora, protože nedala na zlatý srdeční sval našeho ptakopyska, ale jen na jeho povrchový vzhled, což žádná slušná princezna nedělá.

 

A než se král stačil vzpamatovat a uplatnit svůj královský majestát, utíkal náš ptakopysk ze zámku, co mu jeho rozcapené ploutvičky stačily. Běžel a běžel, až doběhl k řece, kde náš příběh vlastně začal. Byl ale chytrý a nešel na onu krokodýlí pláž, ale asi dvě míle po proudu. Tam klesl do vyhřátého písku a poddal se nefalšovanému ptakopysčímu pláči.

 

Jestli jste to, milé děti, nikdy neslyšely, darmo vám to líčit. Takové skřeky nevydává ani mamut v říji, a to je nějaký řvoun. Tak tedy náš milý ptakopysk skřekal a skřekal, když tu náhle levým okem zahlédl ve vodě nějaký pohyb. Obávaje se, aby to nebyl onen pověstný krokodýlí postrach, vyskočil a co neviděl: malý soudek s hlubokým ponorem.

 

Zoufalství rozhodne nepřipravilo našeho ptakopyska o zvědavost, kterou trpěl už od dětství, takže se vrhnul za soudkem a vystrkal ho na břeh. S velkou námahou sud otevřel a ze sudu se vyvalil ... totiž vyvalila ... ptakopysčí kněžna. Co kněžna! Princezna!!! (Ne-li carevna.)

 

A hned ovinula své rozkošné ploutvičky kolem ptakopyskova ušlechtilého krku. Tady by mohla naše pohádka skončit, ještě ale morální ponaučení: když vás první megera odmítne, ještě tu pořád může být pověrčivý  kožišník, kterému to s prvním ptakopyskem nevyšlo. Dobrou noc!!!

 


Děkujeme Channah za pohádku a těšíme se na vaše příspěvky na téma "Udělejme si radost" v redakčním mailu redakce@zena-in.cz