Byla jednou jedna holčička Martinka, a ta chtěla všechno mít. Všechny hračky, které kde viděla – v obchodech, u jiných dětí, ve školce i v knížce na obrázku. Všechny věci, nejen pro děti, ale taky pro dospělé. Chtěla opravdické auto, chtěla kancelář a vlastní paneláček. Co jeden! Nejraděj by měla všecky domečky a stromečky a zvířátka, dopravní prostředky a přístroje. Chudák její maminka už věděla, co zase uslyší, kdykoli Martinka viděla něco nového.

„Maminko, já bych taky chtěla živého velblouda. Maminko, já bych taky chtěla opravdický vrtulník. Maminko, já bych taky chtěla sochu.“ Taková a tisíc podobných přání slýchala Martinčina maminka každý den. Maminka se Martinčiným přáním někdy smála, ale dohromady z toho všeho byla někdy pěkně unavená. „Ano, ano, Martinko. Já vím. Ty bys chtěla prostě všechno na světě,“ říkala maminka a smutně dodávala, „tak to si asi místo rodičů budeš muset najít nějakého čaroděje. I kdybychom na to měli peníze, nevím, kam bychom to všechno dali a co bychom s těmi všemi věcmi dělali.“
Martinka se zatvářila ukřivděně. „Náhodou, já vůbec nechci všechno na světě. Nebo aspoň ne úplně všechno. Existují taky věci, které bych docela určitě nechtěla.“ Maminku to skoro překvapilo. „Ano? To jsem si ani nevšimla. Nebylo by jednodušší, abys jmenovala jenom věci, které nechceš? Ušetřily bychom spoustu mluvení.“ Martinka trochu uraženě souhlasila. „Dobrá, ode dneška budu teda říkat jenom to, co nechci. Začnu hned. Tak třeba kanál nechci. Ani tamtu hnusnou popelnici. A to je asi všechno. Ostatní věci bych všechny chtěla.“ Další dny Martinka přece jenom ještě něco přidala. Na seznam věcí, které by nechtěla, přibylo trní, chodník, začouzený komín, chlupatí pavouci a taky očkování a zlomená ruka, co měla jednou Jarka ve školce.

kopyto
Blížily se Vánoce. Martinka chtěla pořád tolik věcí, že by se to do dopisu Ježíškovi vůbec nevešlo. Musel by mít nejmíň tisíc stran a stejně by mohla snadno na něco důležitého zapomenout. A pak přišla na ten nápad – udělá to s Ježíškem jako s maminkou! Ušetří si práci a napíše Ježíškovi jenom přání, která nemá. A bude po něm chtít, aby přinesl všechno ostatní.

A tak to taky udělala. Ježíšek nad Martinčiným dopisem kroutil zamračeně hlavou. A dost se rozzlobil. To jsou dnes děti, kdo to kdy viděl. Tak to teda ne! Do dopisu Ježíškům se píšou přání, a ne nepřání. Kam bychom přišli, s takovými dětmi. A bylo rozhodnuto. Martinka potřebuje dostat za vyučenou.

Pod stromečkem bylo toho roku docela málo dárků. Martinka se tomu divila, po celou večeři nevěřícně přepočítávala balíčky. Snad to Ježíšek nepopletl! A jak se teprve podivila, když došlo na rozbalování dárků. Pod stromečkem pro ni byl plechový komín, pořádný svazek trní a pár chlupatých pavouků. Až bylo rodičům Martinky docela líto, jaké to byly ošklivé dárky. Ale maminka znala Martinku dobře a říkala si, že je pro ni takováhle lekce možná prospěšná. „Vidíš, vidíš, Martinko,“ říkala Martince maminka, „ten, kdo se nespokojí s málem, vždycky špatně dopadne.“ Tatínek se snažil holčičku naopak utěšit „Mně by se takový komín moc hodil do dílny. Když mi ho dáš, Martinko, koupil bych ti po Vánocích třeba nějakou malou panenečku, abys nebyla tak smutná.“ Maminka se přidala. „Pavouky vypustíme do přístěnku, aspoň nám tam v létě vychytají všechny mouchy. A trním zahradíme díru v plotě, kterou nám vždycky utíká náš Bobíček. Já ti pak za to přidám aspoň tu stavebnici, kterou sis doopravdy přála. Tak nebuď smutná, Martinko.“
Martinka už ale smutná nebyla. Nejdřív si poplakala, to ano. Potom se ještě chvíli vztekala, potom se urazila, ale nakonec si všechno rozmyslela. „Jsou to moc krásné dárky a ráda si je všechny nechám. Ty jsem si vždycky nejvíc přála. Kdepak nějakou malou panenečku! Hned si je odstěhuji do pokojíčku.“ Přes komín se skoro nedalo jít do postele a trní zahradilo zbytek pokoje, ale Martince to nevadilo. Sklenici s pavouky postavila na stoleček, dala rodičům vzdorovitě dobrou noc a odešla do svého pokojíčku spát.

V noci se zdál Martince strašidelný sen o komíně a o trní. Leknutím se vzbudila a vyskočila z postele. Úplně přitom zapomněla na své dárky, zakopla o komín a spadla do trní. Skleničku s pavouky shodila ze stolečku, a ti se rozeběhli po pokoji. Vyděšená Martinka utekla z pokojíčku a honem za sebou zavírala dveře. Pavouků se odjakživa štítila.
A tak našli rodiče ráno na Boží Hod Martinku spát v obýváku pod stromečkem. Byla zabalená v dece a vypadala jako dárek. A byla doopravdy jako nová, úplně jiná a celá vyměněná.

Prosila rodiče, aby si její dárky vzali. „Maminko, odnesu trní sama na zahradu k plotu, jen když u mě v pokojíčku pochytáš ty příšery. Jinak už tam nikdy nemůžu.“ Martinka se rozplakala. „Takový mám krásný pokojíček, tolik mám hraček, a teď tam bydlí pavouci. Nic jiného už nechci, jenom je prosím pochytejte,“ vzlykala Martinka.
A že tak pěkně prosila, tatínek namontoval komín do dílny a maminka vypustila pochytané pavouky do přístěnku. Martinka se mohla vrátit ke všem svým krásným hračkám do pokojíčku. „Už jsem ani nevěděla, že jich tolik mám. Na některé jsem nadobro zapomněla,“ libovala si Martinka. „Jenom když nemusím bydlet v trní spolu s pavouky.“

Od té doby si Martinka dávala pozor na jazyk vždycky, když po něčem novém zatoužila. Někdy přece jen vyhrkla postaru „Maminko, já bych taky chtěla…“ ale stihla se včas zarazit a dodat: „Vlastně ani ne. Jenom bych chtěla pořád bydlet ve svém pokojíčku bez pavouků.“ Maminka se tomu pokaždé trochu zasmála. Byla si jistá, že příští Vánoce budou pod stromečkem pro Martinku zas jenom samé krásné dárky.

Kateřina Knoppová
Vítězný únorový příběh ze soutěže Příběh roku
Kategorie: maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky

Soutěžte s námi o hodnotné ceny! Vyhrát můžete každý měsíc! VSTUPTE DO SOUTĚŽE ZDE.

Reklama