dite

Příchod druhého potomka nemusí být vždy radostnou událostí. Aspoň tedy ne pro všechny členy rodiny. Možná, že to někoho pěkně naštve. Co třeba staršího bráchu, který právě přišel o své výsadní postavení?

Mám ve svém okolí hned dva odstrašující příklady. Oba řešil psychiatr a v obou případech byl nešťastníkem starší sourozenec, který zkrátka nevydýchal ztrátu hvězdné slávy.

Kristýna

Jedna z mých dobrých kamarádek si pořídila druhé dítě v době, kdy byla její prvorozená Kristýnka v první třídě. Ta reagovala zcela hysterickým přilnutím k rodině. Bála se jít do školy ze strachu, že pro ni nikdo nepřijde a neodvede domů, nebyla ochotná strávit ani hodinu sama u babičky, neexistovalo, aby u ní přespala nebo jela na školní výlet do druhého dne. Tak se bála o své místo v rodině, že ho nechtěla ani na minutu opustit.

Nakonec to vygradovalo tím, že se bála v noci spát! Odůvodňovala to strachem ze smrti. Zkrátka trpěla obsesí, že když usne, už se neprobudí. Nebylo to nikterak přechodné období, trvalo spoustu let a kamarádka s dcerou nakonec navštěvovala psychologa a psychiatra. Všechno pramenilo z obrovského strachu, že ji po narození bratra rodiče opustí. Stačí chvilková nepozornost a ona zůstane opuštěná. Situace se postupem času zmírnila, dnes je Kristýnce už skoro osmnáct, ale úplně v pořádku to není ani dnes. Dívka stále občas trpí nočními můrami, úzkostí a velkou fixací na rodinu. Sice studuje a hodně sportuje, ale na lyžařský kurz nebo na několikadenní pobyt mimo domov buď nejezdí, nebo některý z rodičů musí jet s ní.

Adam

Druhý příběh je ale daleko dramatičtější, i když na rozdíl od prvního skončil bez následků. Jiné mojí známé se narodila dcera, když jejímu synkovi byly čtyři roky. Adámek byl pěkný sígr už tehdy. Byl rozmazlený, že se na to nedalo dívat, svou mámu běžně kopal a říkal jí blbečku. Celá rodina včetně babiček kolem něj skákala, byl jediné dítě v příbuzenstvu, někdy to vypadalo, že se k němu snad i modlí. A do takové situace se narodila Anička. V ten moment se všichni začali modlit k Aničce a na Adámka zapomněli. Respektive to se zdálo jemu, protože už mu nepatřila veškerá pozornost, ale část mu jí ukradla nechtěná sestra. A tu Adámek začal od srdce nenávidět.

Jak mohl, tak jí něco provedl. Schovával jí hračky, bral jí z pusy dudlík, jedl jí kašičky. A kdy se nikdo nedíval, štípal ji do ruky nebo jí dal facku. Kamarádka z toho byla na nervy, Adama nemohla nechat se sestrou ani minutu bez dozoru. Nepomáhaly domluvy, vysvětlování ani tresty a výprasky. O to byla jeho nenávist větší.

Jednou zvonila pošťačka a kamarádka musela rychle seběhnout před dům a převzít doporučený dopis. Těch pár minut ale bylo osudných. Když se kamarádka vrátila do pokoje, z Aniččiny postýlky už šlehaly plameny. Adámek, po vzoru hrdiny z filmu, polil peřinky rumem (bylo před Vánocemi a známá zrovna pekla cukroví) a škrtl zapalovačem.

K tělíčku se oheň naštěstí nedostal, takže Anička vyvázla bez jediného šrámu, ale Adam skončil na psychiatrii. Kamarádka tam s ním docházela dobré dva roky a on se učil mít rád svou sestru a přestat na ni žárlit. Byl to bolestný přerod rodinné modly v normálního kluka, ale podařil se. Teď se mají oba sourozenci rádi (Anička o nenávisti svého bratra nic neví) a všechno je, jak má být. Ale byla to situace, řekněte samy!

Jak si na sebe zvykaly vaše děti? A co vy a vaši sourozenci, když jste byli malí? Žárlili jste na sebe?

Reklama