Reklama


Když mi bylo pět a půl, přinesl mi čáp bráchu. Myslím, že se to občas stává i v jiných slušných rodinách, ačkoliv někdy bývá čáp z dosud nezjištěných důvodů zastoupen vránou. Sice nechápu, proč zrovna vránou, když by tu práci stejně dobře zastala čápová, ale zřejmě proto, že čáp chce mít doma kompletní servis a zázemí a není nakloněn feministickým názorům na rovnoprávnost žen při výkonu povolání. Na rozdíl od havrana, kterému zjevně vůbec nevadí, že jeho vrána dennodenně, se zobákem vytahaným po kolena, lítá po satelitních městečkách, kde je v současné době prokazatelně nejvyšší porodnost, a sám si hopká po polích a zadumaně vyhlíží zimu.

 

Byla jsem tatínkův i maminčin mazlíček, takže děsivý závan vědomí, že se o maminku, o tatínka a -nedejbože - i o hračky budu muset dělit s někým dalším, u mne vyvolal nejeden zlostný záchvat a žárlivost na to pomačkané červené mrně mě pomalu, ale jistě užírala zevnitř.

 

Bráška byl nádherné děťátko, ovšem to dokážu ocenit až dnes, když se dívám na staré fotografie. Byl to neskutečně hodný a milý blonďáček s hnědýma očima a rozkošným úsměvem, který si dokázal získat úplně každého. Každého kromě mne. Odmítla jsem tlačit kočárek s TÍM miminem a vynucovala jsem si maminčinu pozornost hysterickým chováním. Ječela jsem, že nepůjdu na procházku, a ječela jsem, že doma nezůstanu sama, když se maminka rozhodla vyrazit s kočárkem na procházku beze mne. V samoobsluze jsem se válela po zemi a vztekle kopala nožičkami, když mi maminka odmítla koupit bonbóny. Řvala jsem jako tur, když si bráška lezoucí po čtyřech, s uslintaným bryndákem courajícím po podlaze, neomaleně vypůjčil nějakou mou hračku. Ke všemu jsem mu tajně kradla dudlíky, až jsem jich pod matrací měla schovaných hezkou řádku. Maminka marně přemýšlela, kam jen se všechny ty dudlíky dějí – podezřívala brášku, že je vyhazuje z kočárku ven - a obden kupovala nový cumel. Já zatím večer co večer před spaním vytahovala dudlíky zpod matrace, jeden po druhém je dudlala a představovala jsem si, že jsem malé mimino. Snažila jsem se vybavit si chvíle, kdy jsem byla v rodině jediná, ale marně. Dudlíky mi nechutnaly tak, jak bych si představovala, a tak jsem je zklamaně zase zasouvala pod matraci.

 

Postupem času jsem na dudlíky zapomněla. Na světlo boží přišly až při výměně postelí o hezkých pár let později. Když se zpod drátěnky v mé posteli vykutálelo 14 zpuchřelých dudlíků, byli v šoku nejen rodiče, ale i já sama. To byl jediný a největší poklad, který jsme kdy pod postelí, pardon, pod drátěnkou našli. Přiznám se, že kdyby na mne z hliněného hrnce pod podlahou vykouklo pár zlaťáku, případně ze slamníku u babičky pár tisícovek, určitě bych byla mile překvapena. Ale ty dudlíky, na ty vzpomínám ještě raději. No uznejte, kdo z vás si pod matraci schoval své dětství.

 

Kadla


Tak dudlíky jsem pod postelí nikdy neměla. Asi proto, že když jsem byla batole já, poslušně jsem je cumlala a bratr je pro změnu nechtěl vůbec. Tak na co dudlík? Děkji za pěkné vyprávění!

 

Přispějte i vy k dnešnímu temétu na mail redakce@zena-in.cz a můžete vyhrát cenu, kterou určitě oceníte, abyste nemusela hledat pod postelí další dávno ztracené dudlíky.

 

Telenovela v přímém přenosu!

 

Tak co tu máme tentokrát. Dalšího osmahnutého jedince, tentokrát z Mexika. Je vidět, že v Mexiku se hodně práší, podle toho, jak je tento borec zašpiněn. Na jeho obnažování bych si asi vzala chirurgické rukavice. Nebo snad ještě lépe 10 metrovou tyč, abych ho od sebe mohla odehnat a nebyla nucena ho obnažovat vůbec. Ať se to čuně nejdříve trošku hodí do pucu.